Jdemeven.cz

Francie - Corbieres 2022

Prodloužené léto na jihu Francie ve vinařském regionu Corbieres 16.9.-30.9.2022

Sobota 17.9
Paní Carol čeká na křižovatce za Durbanem v 15:40, jak jsme se domluvili. Anglicky umí asi deset slov, uvítací řeč nám pouští z Google překladače. Máme jet za ní a nebát se. Jedeme do kopce asi 2 km šotolinovou cestou a na vrchu nás čeká upravená salaš Serre Rouge. Ovčín sympaticky přebudován na bydlení. Sice torchu eko (suché záchody, voda z nádrže nepitná), ale kolem jen šumí pinie a panuje naprostý klid. Večer si jdu zaběhat. Cesta je nahoru a dolu, chci se podívat k větrným elektrárnám na hřebenu, cesta k nim je jak kamzičí stezka, prudce do kopce, ale podívaná je to fascinující. Navíc, z hřebene je krásný výhled na pahorkatinu v okolí. Vinice kolem salaše jsou ještě nesklizené a modré hrozny (odrůdu nepoznám) jsou tak sladké, že skvěle nahradí jakýkoliv dezert.
 
Neděle 18.9.
Carol nám poslala seznam, kde a kdy se konají místní trhy. Moc jsme se těšili, až se na ně podíváme. A protože v neděli se jeden takový konal v Le Barcarés na pobřeží Lvího zálivu, po snídani jsme vyrazili. Trh se nacházel hned u velké písečné pláže a nabídka stánkařů byla velmi široká, od ovoce a zeleniny, přes sýry a uzeniny, hotová jídla, až po oblečení a cetky. Dopřáli jsme si od všeho trochu - pikantní olivy, sýr, sušená klobása, čerstvé mandarinky a fíky, dvě porce španělské paelly, víno a glazované misky z kokosových ořechů. Uspokojeni jsme pokračovali po pobřeží na Cap Béar u Port-Vendres. Úzkou silničkou nad útesy jsme dojeli k parkovišti u vojenské základny a odtud se po pěšině vydali k majáku na mysu Béar. Čerstvý vítr na moři vykouzlil slušné vlny, které se tříštily na útesech podél mysu a celá scenérie byla cekem působivá.
Měli jsme v plánu zastavit se v přístavním městečku Collioure, které nás lákalo svými hradbami, nábřežím, kavárnami, středomořskou atmosférou. Očividně jsme v neděli odpoledne měli stejný nápad jako tisíce Francouzů, stěží jsme se městem propletli, natož abychom někde zaparkovali a pak se prodírali tlačenicí návštěvníků. Kdepak, raději jsme nabrali přibližný směr na severozápad a nechali se vést silničkami až do pustin Narbonnského přírodního parku, který se rozprostírá po celém skalním masivu Fontfroide. Úzkými serpentinami mezi roklinami zarostlými místní garrigue jsme se dopracovali do Durbanu.

Pondělí 19.9.
Dnes historie a víno. Sjeli jsme jižně na hlavní silnici D117, která vede z Perpignanu na východ. Po ní jsme pokračovali vinařským krajem až do obce Lavagnac, kde se odbočuje ke katarskému hradu Puilaurens. Na vinicích se pilně činili sběrači a podél silnice nepočítaně Cave, Domaine či Chateau, jak místní vinaři nazývají své sklepy vinařství. Ale dopoledne, takřka při rozjezdu dnešního výletu, se nám pátrat po vínu ještě nechtělo. Nechali jsme se vyvézt prudkým stoupáním na parkoviště pod hradem. Ivča zůstala s knihou na lavičce, já zakoupil lístek a začal šplhat po strmé stezce pod hradby a labyrintem chodníků a schodišť až do samotných trosek hradu. Nedokážu si představit, jak se mohlo někomu podařit tuto šílenou tvrz dobýt. Stalo se to jen jednou na konci 17. století. https://www.payscathare.org/en/the-sites/puilaurens-castle.
Pokračovali jsme asi 20 kilometrů na sever do středověké obce Alet-les-Bains  s ruinami kdysi nezvykle velkého opatství. Dnes už si ho příroda pomalu bere zpět pod svá křídla, ale zbytky katedrály dávají tušit, jak mocná stavba to kdysi byla. Samotné městečko se po poledni uzavřelo k obvyklému odpočinku, veškeré okenice zavřené, nikde nikdo, siesta až do čtvrté odpolední. Naprosté mrtvo, které narušil pouze příjezd mikrobusu s českou turistickou výpravou.
Nekonečnými zákrutami jsme se přesunuli po silnici D613 z vinařské apelace Limoux do Corbieres, ale na odbočku k nějakému sklepu jsme narazili až v nížině u Thézan-des-Corbieres. Úzkou cestou s platanovou alejí jsme dospěli do vinařství Caraguilhes. Na dvoře práce v plném proudu, u dopravníku místní strejda, co umí jen francouzsky. Nějak jsem pochopil, že pro víno musíme do dvora a po schodech do kanceláře. Paní tam anglicky uměla obstojně, domluvili jsme se, o jaká vína máme zájem a seběhli do zámeckého pokoje pro ochutnávku vín. Nakoupili jsme po třech lahvích od dvou červených vín, nádavkem nám přihodila jedno růžové Cochon Volant, které se později ukázalo jako naprosto senzační. Tak jsme zahájili nákupy přímo u vinařů.

Úterý 20.9.
Vyrazili jsme na sever do vinařské oblasti Minervois, konkrétně do nejstarší a údajně nejkrásnější obce tohoto regionu, do Minerve. ….. Po kávě jsme se s Ivčou rozešli, nechtělo se jí slézat strmými uličkami do koryta vyschlé řeky La Cesse. Hlavním důvodem, proč stojí za to lozit dolů a pak zase zpět na hradby, je přírodní tunel, který si během tisíciletí řeka ve vápencových skalách vyhloubila. Francouzi ho nazývají Pont Petit, svým způsobem přírodní most, a je oproti názvu je majestátný. Tunel pod skalním masivem je obrovský, dlouhý asi 200 metrů, na vstupu decentní díra, ale na výstupu obří otvor. Nyní vyschlé koryto se zavodní pouze během dlouhých, vydatných dešťů.
Z Minerve jsme sjeli kousek na jih ke kanálu du Midi, kde jsme si z chytrých stránek vytipovali pár míst, která stojí za vidění. Cestou nás v obci Azillanet navigace vedla kolem otevřeného vinařství Cave les Trois Blasons, tak jsme ochutnali a nakoupili červené z oblasti Minervois. U kanálu jsme jako první navštívili Puichéric, kde by měla fungovat dvojice zdymadel zapsaná do seznamu UNESCO. Zaparkovali jsme, přišli k vodě a nikde nic. Na lavičce jsme si dali svačinu a při té příležitosti jsem zjistil, že nejsme u Canal du Midi, ale na břehu řeky Aude. Kanál totiž protéká mimo obec. Přijeli jsme akorát, právě se zdymadly spouštěl velký motorový člun se čtyřmi důchodci. Druhým zastavením byl přepad vody z kanálu do koryta potoka Argent Double u obce La Redorte. Poslední zastávku jsme udělali ve vísce Homps. Tam hned u místního přístavu funguje Maison du Port en Minervois, který ukrývá kolem dvou set různých vín ze stovky vinařství apelace Minervois. Nádherný krámek, kde jsme se chvíli zdrželi. Cestou k autu nás to zase vcuclo do prodejny vinařství Fauzan, odkud jsme odešli s bedničkou jejich růžového vína.

Středa 21.9.
Dnes jsme se vydali opět na jih. Nejprve na Orgues d'Ille-sur-Tet, čili varhany u města Ille-sur-Tet v údolí řeky La Tet. Pískovcové a jílové podloží, které vzniklo před milióny let, kdy tato oblast přestavovala dno dnešního Středozemního moře, bylo během dalších tisíců let vystaveno větru a vodě, která odnesla, co se dalo a zbyly nádherné sloupové útvary, které se podobají píšťalám varhan. Celé místo Orgues vypadá jako obří amfiteátr uzavřený pískovcovými sloupy, nikoliv nepodobné dalším známým útvarům v turecké Kappadocii či v americkém Bryce kaňonu. Když jsme se dosyta pokochali, pokračovali jsme po silnici N116 směrem na Andorru. Zastavili jsme v malém opevněném městečku Villefranche-de-Conflent, které se může pochlubit neobyčejnou polohou v údolí mezi skalními masivy, v nadmořské výšce 440 metrů. Vybudováno bylo v roce 1098 na strategickém místě, v údolí řeky Têt. Jeho poloha a opevnění byla velmi důležité, neboť se Villefranche nacházelo v mocenských zájmech jak Španělska, tak Francie. Původní hradby kolem vesnice, které z ní utvářejí pevnost, byly zbudovány ve středověku a přestavěny slavným architektem Vaubanem v 17. století. V té době byla také přidána pevnost Fort Liberia, která leží vysoko nad strží a dá se k ní vyšplhat po schodech. Tam jsme ovšem nešplhali, raději si dole ve městě dali výbornou kávu a zmrzlinu.

Čtvrtek 22.9.
V brožurách i na webu jsme se dočetli, že v Saint Pierre la Mer jsou největší trhy v oblasti a že se konají každý den. Když jsme tam dorazili, plac pro stánkaře byl skutečně nadprůměrně rozlehlý, ale povětšinou prázdný. Možná proto, že byl všední den, možná proto, že se tam trh koná denně, nevíme. Nicméně jsme pořešili to, co jsme potřebovali, tedy nějaké dobrůtky, jako nakládané olivy a roztodivné sušené klobásy, z kterých jsme tentokrát nakoupili oslí saussice. V řeznickém stánku jsme pak neodolali vepřovému koláči a vyzkoušeli jsme i místní verzi bramboráku. Páj byl vynikající, ale kam se místní cmunda hrabe na tu naši. Přesunuli jsme se o pár kilometrů po pobřeží do Gruissanu, kde nás zaujaly zdejší salines – solné pánve, kde se z mořské vody odpařováním vyrábí sůl. Je zajímavé, že čím víc soli se vysráží, tím je zbytek vody růžovější. Některé pánve vypadaly doslova přízračně. V butiku/muzeu jsme si nakoupili ochucené soli a tím udělali za dnešní výpravou slanou tečku. Cestou přes Durban jsme se zastavili u místního vinaře Maxime Magnona abychom koštli vína přímo z místního prostředí. Ale pan Magnon nás zklamal, protože už žádné starší víno na prodej neměl, vše je pryč a nyní začíná výrobu z letošní úrody.

Pátek 23.9.
Ráno nás probudil rachot motorů. Vyšoural jsem se na zápraží a naproti salaši se objevil traktůrek s valníkem a kombajn na sklizeň hroznů, který začal očesávat řádky ve zdejší malé vinici. Alespoň jsme ho poprvé sledovali v provozu, doposud jsme je vídávali jen na silnicích, jak se přesouvají z vinice na vinici. Dneska se nám nechtělo jezdit nikam daleko. Už několikrát jsme jeli kolem zříceniny hradu d’Aguillar u Tuchanu, tak jsme k ní vyjeli. Na parkovišti pod hradem bylo jen jedno vozidlo, které patřilo paní v pokladně. Krátkou strmou pěšinou jsem se dostal k bráně hradu, přečetl si celou brožurku a pokochal se výhledy do údolí se sady a s vinicemi. Hrad samotný nebyl tak mocný jako hrad Puilaurens, který jsme navštívili v pondělí. Pánové ho opustili už v sedmnáctém století a od té doby chátrá. Obec Tuchan v podhradí byla celkem sympatická. Úzké uličky, torzo starého mlýna na mletí oliv, kostel v katalánském stylu, velkorysý park s košatými platany, secesní budova poštovního úřadu. A také otevřená prodejna vinaře Rollanda, který vede stejnojmenné vinařství již v sedmé generaci. Kromě bio vína pěstuje a vyrábí i svůj olivový olej. Rádi jsme si odnesli bedničku červeného a lahvičky s různými odrůdami olivového oleje. K večeru se obloha zatáhla.

Sobota 24.9.
Včera po nákupu v Durbanu se v autě rozsvítilo upozornění, že je nutné zkontrolovat systém AdBlue. Do rána se problém sám nevyřešil. Plánovanou návštěvu Narbonne jsme tedy chtěli zahájit zastávkou v servisu Hyundai. Po pár kilometrech ale hláška zmizela a neobjevila se ani po restartu auta, tak jsme se pětkrát pomodlili Zdrávas a nechali servis plavat. Zaparkovali jsme na centrálním parkovišti hned vedle Le Halles, hlavní městské tržnice. Zeleniny, masny, cukrárny, olivárny, rybárny, paštikárny, uzeniny, čajovny, kávovny, vinárny, až zrak přecházel, i nos si přišel na své. Nakonec jsme pořídili kilo voňavého medu z kopců porostlých garrigue. Na náměstí před radnicí jsme usedli ke stolku před sympatickou kavárnou a u kapučína s čerstvým kroasánem sepsali pohlednici pro naše dcery, které doma na Hradešíně klepou kosu, zatímco my si užíváme středozemní sluníčko.
Po siestě jsme se jeli podívat do Lagrasse, městečka s klášteren, u kterého jsme na dovolené před osmi lety bydleli. Jen co jsme vylezli z auta, spustil se déšť, úzké, křivolaké uličky ve vnitřní části města byly téměř opuštěné, všichni zalezlí doma. Na jediném „bulváru“ pod platany veškeré podniky zavřené, kromě jednoho baru, který ale nevypadal vůbec lákavě. Vinná vůně nás vtáhla do jednoho z mála otevřených obchůdků, ale ukázalo se, že jde o butik výrobce vinných octů. U pultu postávala skupina Francouzů, kteří se pod vedením pana majitele věnovali ochutnávce „vigneronů“. Ve výsledku jsme Lagrasse moc nepochodili. Asi je znát, že je po sezóně a kavárny, bary a vinárny kvůli pár místním v sobotu odpoledne otvírat nebudou.

Neděle 25.9.
Potřebujeme ještě pořídit pár místních specialit. Minulou neděli se nám líbil trh v Barcaré, tak jsme tam zajeli i dnes. Tentokrát v tržnici nabízeli mnohem víc ovoce a zeleniny. Nabrali jsme fíky, nektarinky, rajčátka a regionální sušené klobásky za skvělé ceny. Na jednom stanovišti opět nabízel škrabky a kuchyňské pomůcky francouzský „Horst Fuchs“ Kolem něj dav jak na variétním vystoupení. A že to vystoupení bylo! Chvíi jsem ho pozoroval, všechno předváděl a pořád u toho mlel, nejspíš vtipně, protože diváci nadšeně reagovali. Škoda, že jsem neměl odvahu si ho natočit.
Popojeli jsme kousek na sever k obci Peyriac de-Mer. Ospalá vesnice, na ní nebylo zvláštního nic a v době nedělní siesty očekávat nějaké aktivity by bylo zcela naivní. Avšak v mělkých bývalýcg salines směrem k moři se brodí plameňáci a zde navíc mají nad vodou na pilotech vybudované dřevěné chodníky, odkud jsou na okolní krajinu malebné, atraktivní výhledy. Nejhezčí partie jsme si prošli a pak nás siestová nálada ovládla, zajeli jsme na salaš, otevřeli knížky a víno, nechali se ovívat odpoledním větříkem a hladit slunečními paprsky.
 

Pondělí 26.9.
Měli jsme v plánu udělat si výlet pyrenejským „Žlutým vlakem“, místním Train Jaune, který jezdí mezi Villefranche-de-Conflent a Enveitg u španělských hranic. Jenže jsme zjistili, že naposledy jezdil včera a znovu začíná až od prvního listopadu, teď že je na měsíc výluka. Protože celou trať této úzkorozchodné lokálky kopíruje silnice, rozhodli jsme se pro autoturistiku a vyrazili do hor. Ta trať i silnice z Villefranche neustále stoupá z nějakých 430m do 1600m v sedle Bolquére, aby pak opět klesla do 1250m v Enveitg. Nikam jsme nespěchali a podél silnice bylo dostatek míst k zaparkování, takže jsme se mohli kochat panoramaty Pyrenejí s hřebeny kolem 2800m. V horních partiích se ráz krajiny výrazně změnil, mnohem více se podobal našim kopcům v Čecháhch. Na zelených loukách kvetly pryskyřníky a jiné žlutě kvetoucí byliny, našly se i rozkvetlé pampelišky a spousty ocúnů, silnice lemovaly jeřáby a smrky. U Font Romeu-Odellio Via jsme odbočili k technické zajímavosti Héliodysée, obrovské sluneční peci, jedné z nejvýkonnějších na světě. Je větší než Vítězný oblouk v Paříži a za dobrých slunečních podmínek dokáže vytvořit teploty až 3600°C, které se tu využívají k vědeckému výzkumu, zejména chování materiálů za extrémních podmínek.
Místo abychom v Enveitg obrátili a jeli stejnou cestou zpět, zvolili jsme zajížďku k hranicím Andorry. Hlavně abychom se tam u státní hranice vyfotili a mohli obrázek poslat Kláře, která by se tam ráda podívala. V Andoře, ve dvou tisících metrech, teplota slezla na sedm stupňů, ostrý vítr tady honil cáry mraků, první hraniční městečko Pas de la Casa nebylo ničím, než pestře vybarveným střediskem plným obchodů s alkoholem, parfémy, tabákem a luxusním zbožím. Fotka, otočka a honem do teplejších nížin. Na ty jsme si ale museli ještě počkat. „Zkratka“ z Ax-Les-Thermes do Axatu, kde jsme se měli napojit na hlavní silnici D117 směrem na Perpignan, nás opět vyvedla vysoko do bezlesých pastvin až na Col de Pailhéres ve výšce 2001m, kde zase fičelo a teplota spadla na šest stupňů, a odtud nekonečnou úzkou vlásenkou až do hlubokého údolí řeky L’Aude. Bohužel jen pár kilometrů před napojením na D117 byla tato silnice uzavřená a objížďka po vedlejších silničkách přes kopce do jiného údolí zabrala minimálně hodinu a asi 60 kilometrů. Oběd jsme si dali na jednom turitickém odpočívadle asi v půl osmé večer a domů jsme dorazili za svitu reflektorů po deváté hodině s víc jak 300km za sebou a s uzly na rukou.

Úterý 27.9.
Dneska na pohodu, podívat se opět na pár míst kánálu du Midi. Začali jsme v Agde, kde Canal du Midi končí vyústěním do řeky L’Herault. Čekali jsme něco okázalejšího, ale dostalo se nám jen nevábné líné stoky, co se bez jakékoliv slávy vlévá do mnohem většího toku Heraultu. Agde samotné vypadalo dost ponuře, v historickém centru pouze neuvěřitelně úzké uličky, řada domů dost zanedbaných či v rekonstrukci, pár turistů a pár domorodců, katedrála svatého Štěpána, co vypadá spíš jak nedobytná tvrz.
O kus dál, v Béziers jsme se se zastavili, abychom si prohlédli akvadukt přes řeku L’Orb, po kterém teče Canal Du Midi, plují tam lodě a celé to vypadá moc zajímavě. Je jeden z nejdelších ve Francii a na kanálu je absolutně největším s délkou 190m a šířkou 15m v nejužším místě. Provoz na akvaduktu je řízen semafory, protože se na něm dvě lodě nevyhnou. Vznikl později než samotný kanál, až v letech 1854-1858, protože původní kanál využíval část řeky L’Orb. Ta však často vysychala, nebo naopak během záplav přetékala, spousta lodí se tam utopila, a tak se postavil „obchvat“ mezi soustavou zdymadel v Fonserannes a přístavem Port Neuf. Hned za mostem je nejvyšší zdymadlo na celém kanálu, Ecluse de Béziers, které lodím umožňuje návrat do původního koryta Canal du Midi.
Poslední atrakcí na kanálu, kterou jsme navštívili, je tunel tunel v Malpas, kde kanálu stál v cestě kopec Malpas u Colombiers. Byl to první tunel pro vodní kanál na světe. Je dlouhý 170 metrů, 8m široký a .tejně tak vysoký. Hned kousek odtud je další zajímavost, Etang de Montady, starobylé mělké jezero, kde byla v druhé polovině 13. století vybudovaná obří meliorace, která prochází hluboko pod tunelem Malpas, mělkou lagunu vysušila a je dodnes v provozu. Výsledkem je až tajuplně působící obří talířová plocha , kde se z okrajů paprsčitě svažují odvodňovací kanály do jejího středu a mezi nimi úzká trojúhelníková pole jak u nakrájeného frgálu.

Středa 28.9.
Český sváteční den, tak jsme si trochu udělali pohodu a odpoledne se vydali do Carcassonne, abychom si opět prošli Cité za hradbami. Cestou se ale udělalo tak špatné deštivé a větrné počasí, že jsme se při vzpomínce na podobnou situaci v Lagrasse otočili zpět. V Durbanu jsme zajeli do vinařství Saint Just. Mladá paní, co přiběhla, když mě viděla, jak bezradně nakukuju do výrobny vína, naštěstí uměla anglicky a tak jsme měli možnost se pobavit. Klasická cuvé z Grenache, Carignanu a Syrahu mají ze svých několilka menších vinic v okolí vesnice, víno vyrábějí v obrovských betonových tancích, které zakládal děda jejího muže. Ona sama je původem z Německa z vesnice kousek pod Hamburkem a hned jestli nechci ochutnat jejich burčák, že v Německu je to celkem populární, ale Francouzi prý takový polotovar nevezmou do huby. První vzorek se spíš podobal trochu nasycenému vinnému moštu, druhý, starší, už měl spíš blíž k mladému vínu. Našemu kvasnicovému burčáku to moc podobné nebylo. Vzali jsme si po třech lahvích od nejmladšího a nejstaršího vína. Ještě jsem zmínil pana Magnona z Durbanu, že u něj jsme nepochodili. No jo, prý, ten je skvělý obchodník a všechno hned prodá, pak mu nezbyde pro takové návštěvníky, jako jsme my.

Čtvrtek 29.9.
Nechtělo se nám do větších měst, a tak jsme si k návštěvě vybrali klášter ve středověké vesnici Caunes-Minervois na úbočí masivu Pic de Nore. O založení benediktinského opatství Caunes-Minervois se zasloužil Aniane, přítel svatého Benoîta d'Aniane, na konci 8. století. Klášter byl původně pod přímou ochranou francouzského krále, později přešel do rukou barcelonského hraběte a nakonec se stal majetkem Trencavelů, kteří se v roce 1195 rozhodli vzdát svých práv. Během křížové výpravy proti albigenským opat z Caunes několikrát přivítal papežovy zástupce, kteří přišli hlásat katolickou ortodoxii. V roce 1227 byl v Caunes upálen na hranici Pierre Isarn, katarský biskup z oblasti Carcasses. 13. a 14. století bylo poznamenáno bojem o moc mezi světskou a církevní mocí a prosperitou kláštera, jehož počet členů se zvýšil z přibližně patnácti na třicet.
Zavedení komendy v roce 1467, podle níž převzal správu opatství správce, znamenalo počátek úpadku klášterních hodnot v Caunes. Teprve na počátku 17. století zahájil opat Jean d'Alibert řadu reforem. Zejména obnovil budovy a přestavěl opatskou rezidenci. V roce 1663 pak opatství převzala kongregace Saint-Maur a přestavěla klášterní budovy. V roce 1791 přešlo opatství do vlastnictví státu, s výjimkou kostela, který se stal majetkem obce.
Prohlídka kláštera ja částečně archeologickým exkurzem, protože nejstarší části původního kostela se stále odkrývají. Celá návštěva byla velmi příjemná, v celé obci kromě nás bylo asi šest dalších turistů, vše neuvěřitelně poklidné. Pěkná tečka za letošní okcitánskou dovolenou.

GALERIE FOTOGRAFIÍ

VIDEO Z DOVOLENÉ