Jdemeven.cz

ANGLIE - Peak District 2023

Chladná a vlhká dovolená v nejstarším národním parku anglie 16.9.-29.9.2023

Sobota 16.9
Do Calais jsme přijeli dle pokynů na loděnce dvě hodiny před odplutím. Menší fronta na UK pasové kontrole, příjemný starší ouřada se zajímá, kam jedeme.
“Peak District, na dva týdny.”
“Lovely, takže hodně chození, že?”
“No, spíš ježdění…”
U nájezdu na trajekt není ani jedno auto, paní od DFDS nám nabízí, že nemusíme čekat a klidně ať si najedeme dovnitř. Jen co jsme si našli místa, koukáme, že už jedeme. Hodili nás na téměř prázdnou časnější loď, prima. Za hodinku už před námi rostou sluncem ozářené bílé stěny doverských útesů. Anglie je na dosah. “Hlavně jeď vlevo”, dostávám instrukce. Je to nezvyk, ale jde to. Jen ta únava je neodbytná. S jedním krátkým zdřímnutím na odpočívadle pak přijíždíme kolem čtvrté odpoledne do Tideswellu.

 
Neděle 17.9.
Dočetl jsem se, že v Derbyshire se dodnes udržuje tradice Well dressingu, kdy se z přírodních materiálů vyrábějí dekorace místních studní, pramenů a jiných zdrojů pitné vody. V polovině září už je docela pozdě, ale stále by měla být výzdoba k prohlédnutí v Chesterfieldu nebo v Ulley. Necháme se navigací vést na veřejné parkoviště. Mapy.cz sice hlásí, že je zdarma, pravda je jiná. Navíc automat bere jen mince, které nemáme. Nezbývá, než si udělat menší odbočku do Sainsbery’s, kde si za nevelký nákup bankovky rozměňujeme.  Zdobení studny u místního kostela s křivou věží už je bohužel pryč. Tak se courneme po centru města a přejíždíme o 12 mil dál do malinké vesnice Ulley východně od Sheffieldu. Zde je před kostelem Svaté trojice vystaven nádherný obraz k poctě ročních období, uvnitř v kostele pak menší dílka místních dětí.
Objíždíme Sheffield a jakmile projedeme přilehlými obcemi, najednou se ocitáme v pustinách Bradfield Moors, které jsou součástí drsnější severní poloviny parku Peak District s názvem Dark Peak. Holé, oblé kopce porostlé vřesem a kapradím, sem tam ovce, daleké výhledy. Zastávky, krátké vycházky za lepšími záběry, moc pěkné.
Silnice nás vede dolů k přehradě Ladybower, pak pokračujeme dál na západ po Snake road (A57) na Hadí sedlo, kde křižujeme pověstnou dálkovou turistickou stezku Pennine Way. Z nejvyššího bodu sjíždíme zákrutami podél vřesovišť Coldharbour moor do města Glossop. Přes Chapel-en-le-Frith se ze západu opět vracíme do národního parku Peak District a uzoučkými silničkami mezi kamennými zídkami místních pastvin vjíždíme zpět do Tideswellu.

Pondělí 18.9.
Ráno jsem si přivstal a šel se s foťákem projít po Tideswellu. Jednomu farmářovi jsem se zdál trochu podezřelý. Přijel po pastvině se svým Landroverem až k místu, kde jsem měl rozložený stativ a hned co dělám, jestli jsem místní. Když jsem mu situaci vysvětlil a pochváli mu nádhernou krajinu, jakou u nás doma nemáme, tak se pýchou nadmul, zamával a zmizel za svými ovcemi.  
Předpovědi hlásily silný déšť mezi jedenáctou a jednou hodinou, my vyrážíme poznávat oblast na jih od vesnice. Ráno je zatím krásné, obloha modrá, sem tam mráček, ale fičí docela ostrý vítr.  Přes náhorní pastviny sjíždíme do Crestbrooku k řece Wye, kde dříve fungovala celá řada vodou poháněných přádelen a tkalcoven. V Monsal Head pěkný výhled na viadukt přes řeku Wye. Kdysi po něm vedla železnice, ale nyní je to už jen atrakce pro pěší. Z Monsal Head jsme za chvíli v Ashford in the  Water, malé, leč velmi malebné obci. Největším lákadlem je zde starý, kamenný Sheepwash bridge, kde dříve farmáři myli své ovce před tím, něž je začali stříhat. Po krátké procházce centrem  kolem kostela Svaté trojice popojíždíme o kus dál do mnohem většího městečka Bakewell. Mraky aut, mraky lidí, v ulici na parkoviště zátarasy, co se to děje? To jen v pondělí jsou tu velké trhy. Parkování tedy nacházíme až za řekou a jdeme zpět do centra. Cestou začíná pršet. Jsme připravení, otevíráme deštníky. Během chvíle se ale drobný déšť mění ve slejvák, který v prudkém větru není ale vůbec příjemný. Kavárny plné, ale máme štěstí v hospodě Red Dragon, která otevírá, právě když před ní bezradně postáváme. Cider a velká káva nás zdrží právě tak akorát, aby se zásadní liják přehnal, dokonce se sem tam začíná ukazovat sluníčko.  V uličkách Bakewellu narazíme na prodejnu fish & chips. Bereme dvě porce, které by spolehlivě nakrmily menší mateřskou školu.
Několik minut na západ od Bakewellu stojí mezi pastvinami zbytky olověného dolu Magpie Mine. Torzo věže a komínů hutě působí v krajině temně,  ve vichru a dešti téměř hororově. Teplota klesla na jedenáct stupňů, vyfoukaný a zmrzlý rád sedám zpět do auta a jedeme nazdařbůh cestičkami na západ, kolem kamenolomů pod Buxtonem a pak po silnici A54 přes neveselá, opuštěná vřesoviště u Cheshire Knowl. Teprve v nížinách je krajina veselejší, kopcovité pastviny po dešti sytě zelené. Navigace zase perlí. Stojíme na dobytčím roštu, za ním cedule “Private land”. Na kufr se nám lepí nějaký teréňák. Uhýbám, že se otočíme, farmář zastaví vedle nás, jestli nepotřebujeme pomoc. A jen ať ty pastviny klidně projedeme, jen pozor na krávy, jsou tam na volno. Dobytek, ovce, jsme v anglickém safari.  

Úterý 19.9.
Původní plán prohlédnout si Manchester jsme přehodnotili, když tam předpověď od jedenácté hlásila jen déšť. Radarové mapy ale napověděly, že trochu víc na východ bychom se s deštěm nemuseli setkat.
Takže do navigace zadáváme Lincoln a jedeme do nížin mimo Peak District. Věže katedrály v Lincolnu jsou vidět už z dálky. Jednak stojí kostel na kopci, a pak, jeho věže jsou přes 80 metrů vysoké, vlastně celá stavba byla po dlouhou dobu nejvyšší stavbou na světě (to ale ještě hlavní věž měla špičku vysokou dalších 80 metrů). Jakmile projdeme hradní branou, ocitáme se rovnou před čelní stěnou katedrály, která je doslova ohromující. I procházka kolem celé stavby zabere pár minut. Platím si vstup na hradby, odkud je pěkný rozhled na město, okolí blízké i vzdálené. Fouká pěkně ostrý vítr, Ivča čeká na lavičce uvnitř hradeb, ale i tam je během chvíle pořádně vyvětraná.
Cestou zpět děláme okliku do Nottinghamu. Parkujeme téměř v centru nedaleko královského divadla a Market Square. Je všední den odpoledne, centrum je plné lidí, studentů z místní univerzity, velmi živo. Černí, arabové, asiaté, je to nepřehlédnutelný mix. Oku centrum Nottinghamu moc nelahodí. Pel mel ošklivých novostaveb a gregoriánských a viktoriánských domů, sem tam něco staršího. Hrad už nedáváme, prošli jsme si zašpiněné centrum a to nám docela stačí. Upravené kamenné vesnice a městečka Peak District se nám líbí mnohem víc.     

Středa 20.9.
Rád bych si vyfotil desítky kamenných zídek rozdělujících parcely a pastviny, co jsou jen kousek od Tideswellu v zatáčce za Housley. Nechávám auto na polňačce a pokračuju pár desítek metrů po trávě vedle hlavní silnice, na které je neuvěřitelný provoz. Strašně fouká, je silně zataženo, temno, každá fotka je rozmazaná, vítr mává i s těžkým stativem, kašlu na to. Když už jsem ale vstával tak brzo, jedu se podívat na sever přes Hope a Castleton na Winnats Pass a pak pod Mam Tor směrem na Edale. To už poctivě prší, krávy se k sobě v houfech tisknou, jen ovce se pasou jakoby se nechumelilo. Jízda Edalským údolím je bez výhledů, dolíkem mezi stromy. Z Bradwellu to pak beru po vrškách přes Little Hucklow, tam se aspoň dá ulovit nějaký záběr pastvin v dešti.
Dlouhá snídaně, čteme si, zatímco venku je boží dopuštění, do kterého se nám pranic nechce. Lednice je prázdná, jedeme do Buxtonu na menší nákup. Odpoledne už je počasí moudřejší, deště se přesunuly víc na sever, tak si jedeme lážo plážo kudy nás napadne přes vřesoviště Axe Edge Moor, kolem divokých závodišť Buxton Raceway a nádherně kopcovitou krajinou v okolí Hollinsclouogh. Zejména kopce Chrome Hill a Parkhouse Hill připomínají spíš ostré hřbety pravěkých veleještěrů, sem se musím podívat, až budou lepší podmínky.  

Čtvrtek 21.9.
Budík na šestou, startuju auto a jedu točit východ slunce na Chrome hill jižně od Buxtonu. Teploměr ve voze ukazuje šest stupňů, na bezmračné obloze ještě sem tam nejjasnější hvězdy. Vůz nechávám na divoko vedle silničky přesně mezi kopci Chrome hill a Parkhouse hill a vyrážím pěšinou na vrchol Chrome hillu. Po deštích je hlína na (ovčí) stezce pěkně kluzká, lépe to jde po vykousané trávě, jen těch bobků je tady bambilioon. Na příhodném plácku s pěkným výhledem startuju časosběr na telefonu a dělám pár fotek na zrcadlovku. Nikde nikdo, nechávám timelapse nahrávat a šplhám dál až na samý vršek kopce, ať se potěší má turistická dušička. Výhled z vrcholu není lepší než z plácku na hřebenu, slunce se prodralo skrz pás oblačnosti nad obzorem, kolem se rozbučely krávy i ovce, naprostá idylka.
Včera jsme pořídili online vstupenky do Pemberley, tedy vlastně do Chatsworth House, který ve filmu Pýcha a předsudek sloužil jako sídlo pana Darcyho. Z Tideswellu je to jen dvacet minut jízdy, v jedenáct hodin už jsme procházeli pokladnami a nechali se navigovat do zámku. Veřejnosti je přístupné jedno křídlo, kde byly státnické komnaty pro příjem, zábavu a ubytování krále a hostů. Dobové vybavení a umělecké sbírky jsou zde prokládané vybranými díly moderních umělců. Sál se sochami je přesně takový jako ve filmu, chybí jen busta pana Darcyho. Tu jsme našli až v obchodě se suvenýry.
Na pozdní oběd zajíždíme do města Matlock, které jem si ale popletl s jeho lázeňským sousedem Matlock Bath.  Nicméně se nakonec ukazuje, že Matlock Bath nejsou žádné Karlovy Vary, moc nás to tam nenadchlo. Raději pryč, na silničky mezi kopcovité pastviny, které jsou v pozdně odpoledním slunci, co tu a tam vykoukne z mraků, naprosto neodolatelné.

Pátek 22.9.
Předpověď počasí je na ráno opět příznivá a tak si zase přivstávám a za dvacet minut parkuji u rozcestí na Higger Tor. Cestou údolím z Hope teplota klesá na 3.5°C. Nad východním obzorem jsou nějaké mraky, mám tedy dost času se rozhlédnout, než vyjde slunce. Na vrchol Higger Toru to není nijak náročné stoupání, člověk si musí dát jen pozor na kravská lejna, krávy se tady volně pohybují. V údolí Hope se povalují cáry mlhy, vane jen slabý větřík, ale v nízké teplotě i tak ruce zebou a prsty tuhnou. Telefon nechávám na stativu natáčet časosběrný východ slunce, s foťákem si prolézám skály nad ostrohem, jsem tu sám, pohoda.
Po snídani, když už je nebe opět jedna šedá klenba, se společně vydáváme do malebné vesnice Eyam. Tato “morová” obec má pohnutou historii. V roce 1665, když v Londýně řádila morová epidemie, dorazil místnímu krejčímu z Londýna balík s látkami. Bohužel v něm přijelo i pár nakažených blech a rázem se mor začal nemilosrdně šířit i v Eamu. Místní reverend Mompesson přesvědčil obyvatele, že je nutné obec kompletně uzavřít, mrtvé okamžitě pohřbívat, dodržovat navzájem odstup. Komunikace s okolními obcemi probíhala jen na dálku, také obchod s potravinami se provozoval izolovaně. Mezi obcí Eyam a Stoney Middleton se dochoval Hraniční kámen, kam obyvatelé ze Stoney Middleton nosili jídlo a místní jim v dírách naplněných octem naopak nechávali peníze. Lockdown trval čtrnáct měsíců a epidemie moru připravila o život 260 obyvatel.
Hathersage je obec, která spojuje své jméno se spisovatelkou Charlotte Brontë. Ta zde pobývala a mnohá zdejší místa použila ve svém románu Jana Eyrová, na kterém právě v době svého pobytu pracovala. Další zajímavostí Hathersage je hrob Little Johna, významného člena skupiny kolem Robina Hooda. Jeden místní chasník tu prý v roce 1780 vykopal stehenní kost dlouhou 72 centimetrů, což by z Little Johna dělalo obra s výškou téměř 2.5 metu. Jestli je to pravda, je nejisté. Jisté ale, je, že samotný hrob u místního kostela svateého Michaela je podezřele dlouhý.  

Sobota 23.9.
Je čas nechat vesnice vesnicemi a podívat se zase do většího města. Internet prozradil, že klenotem zdejšího části Anglie je město Chester. A protože je z Tideswellu jen hodinu jízdy, nebylo o čem přemýšlet. Auto necháváme v parkhauzu přímo v centru města, okamžitě se ocitáme na pěší zóně sevřené z obou stran historickými hrázděnými domy. Chester se jako jediné město v Anglii může pyšnit kompletními hradbami, které objímají historické centrum a jsou volně přístupné jako kterékoliv jiné chodníky. Historie města sahá dob římské říše, dosvědčují to pozůstatky amfiteátru a římských zahrad.  Velmi na nás zapůsobila mohutná katedrála Krista a požehnané panny Marie, jejíž součástí je i bývalé opatství. Veškeré prostory katedrály jsou přístupné, vstup dovolen i psům, což je v Anglii naprosto běžné, jak dennodenně pozorujeme.
Po skončení prohlídky katedrály nás zaujmou zvuky bubnů, harmonik, houslí a píšťal před chesterskou radnicí. Na náměstí houf diváků kolem tanečníků v pestrých krojích s květinovými klobouky na hlavách a rolničkami na holeních. Až později na internetu zjišťuji, že jde o Morris Dancing, které se ve větší míře praktikuje hlavně v Anglii. Využíváme toho, že jsme nedaleko hranic s Walesem, tam se zkrátka musíme podívat. Jednou z blízkých zajímavostí je akvadukt v Pontcysyllte, nejvyšší a nejdelší akvadukt ve Spojeném království. Teče přes něj Langollenský kanál, jezdí na něm tradiční úzké hausbóty a vodáci.  Kanál začíná hned nad městem Langollen u tzv. Horseshoe falls, tedy jezu ve tvaru podkovy na řece Dee, která pak městem protéká. Celá scenérie je sevřená mezi velšskými kopci s nevyslovitelnými názvy a působí velmi malebně. Od jezu pokračujeme dál do kopců na Horseshoe Pass, srázy plné vřesů a neodmyslitelných ovcí.

Neděle 24.9.
Ivče není úplně dobře, nechávám ji doma a využívám příležitosti k menším pěším výletům na fotograficky oblíbená místa. Dopoledne nechávám auto na parkovišti u Owler Tor nedaleko Hathersage. Je hodně pod mrakem, mrholí. Volím cestu podél spodní strany Millstone Edge, zlomu, kde se dříve těžil kámen, dnes jsou stěny oblíbeným horolezeckým areálem. Jak stoupám k vrcholu Over Owler Tor, vše se halí do mlžných mraků, které po kopcích prohání ostrý vítr. Fotím a filmuji vrcholové balvany, najednou je mlha během minuty pryč, scéna se dramaticky mění, viditelnost už není jen padesát metrů. Ale vše opět trvá jen chvíli. Mé další kroky vedou na jih od parkoviště, do lesů kolem Bole Hillu, kde se dříve provozovaly rozsáhlé kamenné lomy a kde by se stále měly povalovat spousty opuštěných, lišejníky porostlých mlýnských kamenů. Dubové lesy cestou k lomu jsou temným hvozdem od Tolkiena, chybějí jen elfové a druidi. Prolézám lom křížem krážem, ale po mlýnských kamenech ani památky, jen kravince a nakonec i samotné krávy v březovém háji. No nic, zde jsem neuspěl.
Odpoledne se přesouvám na parkoviště u přehrady Ladybower, cílem další vycházky je ikonická skála Salt Cellar (Slánka) na srázech zlomu Derwent Edge. Počasí se umoudřilo, sem tam dokonce vykoukne slunce, výhledy z kopců na přehradu a okolí jsou nádherné. Stezka úbočím asi není příliš využívaná, vine se mezi kapradím a pastvinami. S každým krokem závěrečného výstupu na hřeben k Salt Cellar se zvedá vítr, na vrcholu už mocně duje. Ale zima není, oblečením se vítr neprodere. Zpět k autu jdu po hřebeni Derwent Edge přes výrazné skalní seskupení Wheel Stones, nikde nikdo, slunce se sklání k západu, je to velká paráda.


Pondělí 25.9.
Peak District přímo oplývá množstvím přehrad, mnohé stále slouží jako zdroj pitné vody. Rozhodli jsme se, že se podíváme po některých na sever od nás v části národního parku zvané Dark Peak. Ladybower už jsem si prohlédl a nafotil během včerejšího výletu na Derwent Edge, tak jedeme až k přehradě Derwent, která je nad ní. Pěkná hráz s věžemi, malebné kouty strmých břehů řeky Derwent pod přehradou. Dál se dostáváme až na samotnou hranici národního parku, kde jsou přehrady Langsett a Winscar. Langsett na řece Little Don River napájí úpravnu vody pod stejnojmennou obcí, přehrada Winscar je usazená vysoko mezi holými  kopci, jen nebe, racci a kachny. Poznávačku končíme v severozápadním cípu Peak District u přehrad Yeoman Hey a Dovestone, které na sebe navazují a jsou sevřené strmými srázy kopců  High Peak.  

Úterý 26.9.
Časnou ranní vycházku dnes směřuji do údolí Chee Dale podél říčky Wye. Z parkoviště u silnice sestupuji do údolí k řece. Nejprve k bývalému mlýnu Blackwell Mill, dál pak blátivou, kluzkou pěšinou podél proudu, který se stále ostřeji zařezává mezi vápencové stěny. Hlavním cílem jsou tzv. Stepping Stones, tedy pochozí kameny vyskládané přímo do toku Wye v místech, kde okolní skály spadají přímo do řeky. Bláta na kozí stezce je stále víc, jde se mnohem pomaleji, než jsem odhadoval. Nakonec rád stoupám na bývalou železniční trať, po které nyní vede dálková turistická cesta Monsal Trail. Koleje ani pražce už tam neleží, člověk jde pěkně po rovině. Začalo dost pršet, jsem vděčný za pár tunelů, kudy Monsail Trail vede, přestože to v nich moc vesele nevypadá.
Přírody dnes bylo dost, vydáváme se do historie, konkrétně na prohlídku středověkého sídla Haddon Hall.  Jdu sám, Ivča nemá na chození sílu. Kouzlo panství Haddon Hall spočívá v tom, že se přestalo intenzivně využívat, jakmile byli vlastník, hrabě  John 9. z Haddonu jmenován v roce 1703 vévodou z Rutlandu, a od té doby zůstalo v podstatě netknuté. Platí to zejména o provozních částech budovy jako jsou kuchyně, jídelny, prádelny, které vypadají, jako by je včera opustili. Hodovní síň s krbem posloužila jako kulisa hostince Lambton Inn ve filmu Pýcha a předsudek.
Cestou zpět zastavujeme ne nedlouhou vycházku ke skalnatému vršku Robin Hood’s Stride, ze které je to asi deset minut chůze přes pastviny Harthill Moor, kde  ke kruhu kamenných menhirů Nine Stones Close z doby bronzové, kterým se zde také přezdívá Šedé dámy. Účel je neznámý, v zlaté záři odpoledního slunce  vypadají kouzelně. 

Středa 27.9.
Nic velkého v plánu nemáme, předpověď počasí neslibuje žádnou velkou parádu. Dopoledne si vyjíždím fotit a filmovat okolní vesnice a pastviny Warlow, Ashford in the Water a Earl Sterndale, odpoledne jedeme nakoupit nějaké pochoutky a cetky na památku před odjezdem domů. 

.

Čtvrtek 28.9.
Večerní předpoveď mi dala nepatrnou naději, že bych se mohl dočkat dalšího východu slunce. Ještě za tmy vyrážím nejkratší cestou na parkoviště pod kopcem Mam Tor a zahajuji výstup. Popravdě jsem ho čekal mnohem příkřejší a náročnější. Cesta je po prvních dvou stovkách strmých metrů pozvolná až k vrcholu s mohylou. Zde už postává dalších pár lidí. Je neskutečný vichr, gyroskopy gimbalu nemají dostatečnou sílu, aby mobil udržely v požadovaném směru. Mým cílem není ani tak samotný vrchol, jako spíš ikonická branka v plotě mezi pastvinami, za kterou se line hřebenová stezka přes vrcholky Barker Bank, Back Tor až k Lose Hill. Tahle branka je objektem mnoha krásných fotografií a i dnes tady čekají dva chasníci s foťáky v pohotovosti, jestli se náhodou aspoň pár paprsků slunce neprodere škvírou v oblacích nad hranou Stanage Edge. Popovídali jsme, vyfotil jsem si branku bez slunce, ale dál už se nezdržuji a jedu domů na snídani.
Později dopoledne vyjíždíme do Castletonu. Podnikám krátkou okružní fotovycházku nad zříceniny hradu Peveril a roklí po dálkové stezce Limestone Way zpět do malebné obce plné kamenných domků a obchůdků s polodrahokamy Blue John, které se nacházejí v nedaleké stejnojmenné jeskyni.
Posledním místem, které se objevuje v Pýše a předsudku, je sklaní ostroh, na kterém v odpoledním slunci stojí Líza Bennetová a k tomu hraje Liz On Top Of The World  od Daria Marianelliho. Tato skála je součástí zlomu Stanage Edge, z nejbližšího parkoviště k ní cesta zabere asi půl hodiny po balvanitém vršku. Během stoupání na samotný Stanage Edge konečně narážím na několik mlýnských kamenů, které jsem před pár dny marně hledal na Bole hillu. Cesta po vršku je příjemná a za patnáct minut už si porovnávám záběry z filmu s realitou. Jsem na místě. Pár záběrů, několik vteřin videa a můžu si i tento filmový bod odškrtnout. Sice je pod mrakem, ale je dobře vidět do okolí, Stanage Edge je ikonickým zlomem v Peak District a důstojným rozloučením s krásami tohoto národního parku.

GALERIE FOTOGRAFIÍ

VIDEO Z DOVOLENÉ