Kantábrie, Španělsko 2024
Dovolená na severním pobřeží Španělska 14.-21.9.2024
Zápisky z týdenní dovolené ve španělské Kantábrii..
Sobota 14.9.
Do Španělska je to
celkem štreka. Podle mapy je to do kopců nad La Pedrosa, kde se
nachází naše salaš, přesně 2033 km a 19 hodin jízdy bez zastávky a bez
kolon. Nechtěli jsme jet na krev, rádi se dáme pauzy i pár hodin
spánku někde mezi hodinou psa a vlka, tak jsme vyrazili s půldením
náskokem. Do Česka se od západu valily deštěm nasáklé fronty,
prakticky celé Německo jsme projeli se spuštěnými stěrači. V sobotu
odpoledne jsme už v městečku Liérganes u
dělali první nákup a pak se půl hodiny klikatili podél
řeky Rio Miera a vystoupali do 750 m, kde na nás čekala navoněná
salaš. Nepsali, že je uprostřed pastviny, na které se prohánějí krávy
a býci. Dobře, ne uprostřed, ale takových dvacet metrů se musí po
pastvině urazit až k brance ohrady kolem samotné salaše. A to,
samozřejmě, mezi kravskými lejny, které v šeru vypadají nemlich
stejně, jako nášlapné kameny. Hotové minové pole. Podle fotek jsme si
malovali, jak budeme vysedávat na terase a kochat se skutečně krásnými
výhledy na okolní hory. Ale se západem slunce padla taková sychravá
kosa, že jsme se zabalili do dek a bulíků a tulili se na pohovce v
sednici.
Neděle 15.9.
Kam jinam namířit první
kroky než na všemi opěvované pobřeží. Nasměrovali jsme navigaci k Isla
Virgen del Mar. Nachází se kousek na západ od Santanderu a
ostrovem se stává pouze za přílivu, což nebyl náš případ. Na kopečku
nad útesy a plážemi se bělá stavba poutního kostelíku Ermita dela Virgen de Mar,
čili Panny Mořské, patronky Santanderu. Vál
celkem čerstvý vítr, v moři se koupalo pár lidí,
většinou se ale šikovně schovávali v závětří útesů a skalek na
pobřeží. Z ostrova jsme se přesunuli kouosek dál na západ k přírodnímu
geologickému
parku Costa Quebrada. Že se jedná o geologicky zajímavé místo
musí být jasné každému, i kdyby o tomto vědním oboru věděl úplnou
tužku. Z moře vystupují jasné vrásy hornin, ze kterých během tisíců
let voda vyplavila měkčí materiály. Spolu s vyššími skalami a útesy
vytvářejí působivou podívanou. Nedělní výlet jsme ukončili vyhlídkou z
Faro
de Suances, čili od majáku u města Suances na záliv de la
Concha.
Videopohlednice: https://www.instagram.com/reel/C_8pkaRNJMz/
Ráno nás probudil ryk
býka, který se postavil za naší brankou a odtamtud řval na své krávy
všude kolem. Senzace, to bude adrenalin se odtud dostat k autu. Než
jsme se ale nasnídali, krávy i s býkem naštěstí odešly za lepší trávou
a nám tak nic nebránilo v odjezdu za dalším poznáváním. Dnes to bylo
hodně autoturistické, jeli jsme se podívat na zdejší nejvyšší pohoří
Picos de Europa, které cca 20 km od moře dosahuje výšek nad 2500
metrů. Měl jsem vymyšlené, že vyjedeme z města Canagas de Onís k
jezerům Lago Enol
a
Lago de la Ercina, kde se dá udělat panoramatická vycházka, pak se
podívat do baziliky
Svaté Marie, královny Covadongy. Překvapily nás ale davy
lidí, co zcela zaplnili veškerá parkoviště na dosah od baziliky, do
hor k jezerům pak byl vjezd povolen jen místním autobusům. Kde ale
mají zastávky a kde se dají koupit lístky, to jsme se ani náhodou
nedopátrali. Trochu otrávení jsme to tedy otočili, pocourali po centru
Canga de Onís a valili zpět na salaš. Jestli jsme se trefili do
nějakého svátku, to jsme také nedohledali. Ale ty davy lidí na to
vypadaly. Do hor jsme stoupali v nádherném soumraku po západu slunce,
z okolních pastvin se linuly zvuky kravských zvonců, na nebi se
objevovaly první hvězdy. Krásné.
Videopohlednice: https://www.instagram.com/reel/C__d2RZt_fA/
Kousek od historického
městečka Santillana
del Mar se nachází paleontologický klenot, jeskyně
Altamira se zachovalými malbami zdejších pralidů. Původní
jeskyně je zavřená a hermeticky utěsněná. Desetiletí neregulovaného
přístupu způsobily, že se malby začaly kazit, takže ji úřady uzavřely
a nedaleko v rámci archeologického muzea vybudovaly naprosto přesnou
repliku originálních prostor. Jeskyně i samotné muzeum byly působivé a
zajímavé, ale potřeb
ovali
jsme ten pravěk nějak spláchnout. Do Santillany
del Mar jsme dojeli za pět minut a v prvních uličkách nedaleko
parkoviště nás vcucla zahrádka bistra, kde na stolečkách měli pípy pro
místní jablečný cider. Jeden stolek byl volný, tak jsme zasedli, po
vzoru ostatních si objednali lahev jabčáku a okukovali, jak vlastně
pípa funguje. Když se nám podařilo natočit si první sklínky a dát si
první lok, rysy se nám notně protáhly, jak byla tato echt regionální
bio sidra Somarroza kyselá.
Nicméně jsme lahev statečně zdolali a dali si rozchod. Vydal jsem se
skrz toto nádherné středověké městečko, prohlédl si klášter Collegiata
de Santa Juliana, pořídil suvenýry a
pohledy.
Videopohlednice: https://www.instagram.com/reel/DABwNPyN1AW/
Středa
18.9.
Celkem dobrá předpověď
počasí nás podruhé vylákala k prohlídce pobřeží. N
avázali jsme zhruba tam, kde jsme naposledy skončili.
První zastávku jsme udělali v malém, úzkém zálivu
Santa Justa. Název má po Svaté
Justě, mučednici a patronce hrnčířů, jíž byla zasvěcená i jednoduchá
poustevna, která je vestavěná do útesu nad zátokou. Vyběhl jsem
si i nahoru nad útesy k torzu středověké strážní věže San
Telmo.
Další zastávku jsme si udělali u útesu Bolao, pod kterým se nachází
ruiny stejnojmenného mlýnu a pěkné vodopády, ze kterých teče voda řeky
Preso přímo do vod Atlantiku. Nenašel jsem bohužel přijatelnou
možnost, jak řeku přejít, abych si vyběhl na vršky útesů Bolao, tak
jsem jen polozil po kamenech vodopádů a prošel si zbytky mlýnu. Moc
pěkné místo.
Videopohlednice: https://www.instagram.com/reel/DAEPnRTN0Mx/
Čtvrtek
19.9.
Kam jinam, než opět k moři. Ale tentokrát jsme auto nechali
zaparkované nedaleko pobřežní promenády v malém rybářském městečku Santoňa,
které je proslulé výrobou ančoviček. Na ty ale dojde později. Na
nábřeží jsme si zakoupili lodní lístky na vyhlídkovou plavbu podél
pobřeží ke koňskému majáku Faro
del Caballo, který je jinak z pevniny dostupný jen po sestupu
více než sedmiseti schodů. To proto, že se nenachází na vrcholu
vysokých útesů, leč na jeji
ch úpatí
jen nevysoko nad hladinou moře. Našli jsme si místa na otevřené zádi,
nasávali prosolenou vůni moře, jen tu a tam říznutou naftovým odérem,
když jsme se ocitli po větru od komína parníčku. Plavba trvala asi
hodinu a půl a protože nám při ní vyschlo v hrdle, hned jsme se
přesunuli do jednoho z lokálů, které se na pobřežní promenádě
nacházely. A tento nabízel kromě nápojů i místní proslulé ančovičky.
Objednali jsme si dvě porce a natěšeně vyčkávali. Nemuseli jsme čekat
dlouho, číšník přiskotačil s ošatkou baget a dvěma talířky, kde na
každém se skvěla jedna čistě stříbrná konzervička napěchovaná
ančovičkami. Toto naservírování nám přišlo nesmírně vtipné, ale na
vynikajících rybičkách jsme si moc pochutnali.
Odpoledne jsme se cestou do hor ještě stavili podívat se na maják
na mysu Ajo, jeden z nejnovějších v celé Kantábrii. Místní úřady
ho v roce 2020 nechaly pomalovat od kantábrijského umělce Okudy San
Miguela, aby sem nalákaly turisty, což jsem jim zdařilo.
Videopohlednice: https://www.instagram.com/jendimir/reel/DAHEeNYNsu4/
Pátek
20.9.
Dnes hurá do města. Ne že bychom se chtěli celý den courat po hlavním
městě Kantábrie Santanderu. Našim cílem bylo zejména námořní
muzeum, které docela poutavě představuje historii a vývoj
rybářství a námořnictva na tomto severním pobřeží Španělska. Nevšedním
zážitkem pak bylo obří mořské akvárium s hejny ryb, platýzů a dokonce
i menších žraloků. Na to představení jsme dokázali koukat docela
dlouho.
Naší druhou zastávkou byl poloostrov La Magdalena, krásný lesopark
, ve kterém se na nejvyšším
bodě nachází palác
de La Magdalena, který Kantábrie věnovala na začátku 20. století
královské rodině jako letní rezidenci.
Třetí a poslední štací byla tradiční tržnice v centru města. Těšili
jsme se, že tam pořídíme nějaké dobroty, ale docela nás zklamala. Pár
prodejen s cenami výrazně nadprůměrnými, nic nás nezlákalo. Tak jsem
alespoň zaběhl na místní poštovní úřad a odeslal pohledy rodinám a
sousedům do Čech. To jsme ještě netušili, že jsme to stihli na
poslední chvíli.
Videopohlednice: https://www.instagram.com/jendimir/reel/DAJhh7JNc5d/
Sobota
21.9.
Dnes jsme autem popojeli asi 50 km na západ k poutnímu městu San
Vicente de la Barquera. Prochází jím svatojakubská cesta a odjakživa
zde poskytovali zázemí s služby poutníkům do Santiaga de Compostela.
Když jsme dorazili, vrcholil mocný odliv a naprostá většina menších
loděk ležela na bocích na suchu. Jen větší rybářské lodě seděly na
hlubší vodě v přístavu. Zatímco Ivče odpočívala u vody, vydal jsem se
kolem hradu na vršek starého města, kde se nad veškerou zástavbou tyčí
kostel Svaté Marie Andělů. Právě se tam konala svatba, tak jsem moc
nezevloval a prošel spletitými uličkami s výhledy na město a okolí
zpět.
Další procházku jsme si udělali u pláže de Berellín, která je dostupná
jen skrz písčité ústí bezejmenné říčky a člověk buď musí sundat boty
nebo opatrně přeskákat potoky a potůčky, které si voda v naplavených
písčinách vytvořila. Půl hodiny jízdy dále na západ děláme poslední
zastávku nad jeskyní el Pindal, která také na některých místech ukrývá
pravěké kresby, podobně jako jsme viděli v Altamiře. Bohužel byla
zavřená, návštěvy jsou jen ve středu a v neděli. Ale nevadí, okolí
jeskyně je pěkně divoké, stejně jako výhledy na strmé útesy kolem
zátoky del Moral.
Naše španělské cestování ukončil nečekaný telefonát z Hradešína.
Domáci rodinné potyčky a problémy, které naše dcerky nedokázaly samy
pořešit, jsme museli zvládnout za ně. Znamenalo to narychlo spakovat,
v lijáku nanosit věci ve světle čelovky přes zasranou pastvinu do auta
a pak svištět 24 hodin, než jsme dorazili domů.
Videopohlednice: https://www.instagram.com/jendimir/reel/DAQibrjt0fm/
Album fotografií na ZONERAMA