Peloponés, Řecko 2025
Dovolená na samém jihu pevninského Řecka 20.9. - 4.10.2025
Pondělí 22.9.
Dnes večer nastane podzimní rovnodennost. Takhle pozdě jsme dovolenou asi ještě nezačínali. Dvoudenní cesta do Řecka byla skutečně dost dlouhá, přes 2200 km. Nocovali jsme v hotelu Verdisso v Severní Makedonii hned u dálnice. V Řecku na dálnicích se platí mýtné téměř každých padesát kilometrů, všude je obsluha, asi udržují nízkou nezaměstnanost. Čerpací stanice jsou také jen s obsluhou, řidič se hadice nesmí ani dotknout. A když si nedá pozor, obsluha mu do auta načerpá dražší prémiové palivo, jako se to hned napoprvé stalo nám. Na záchodech se papír nepouští po použití do mísy, ale pěkně se pěchuje bokem do odpadkového koše. Prý mají úzká potrubí a ucpala by se. Inu, Řecko, jak s pokrčením ramen a s širokým úsměvem vysvětlovala naše bytná, původem Němka Natálie Statzner.
Takže jsme se rozhodli po té štrece trochu zrelaxovat. Z apartmánu je to tady k moři deset minut autem. Našli jsme příjemně malou písčitou pláž za tavernou Kavos, ze sezóny tam ještě zbyly slunečníky s lehátky, střídavě jsme tam byli buď s pár místními seniory, nebo úplně sami. Čistá voda luxusně teplá, dalo by se v ní zůstat a vegetit. Slunce a sůl jsme nasávali asi do čtvrté odpolední, pak zajeli nakoupit něco do kuchyně do sámošky ve Skale.
Navečer jsme se ještě jeli podívat na pláž Valtaki. Slunce pomalu klesalo za obzor, ale ještě nám stihlo nasvítit vrak lodi Dimitrios. Jaký je příběh tohoto plavidla? Prozaičtější, než bychom si přáli:
Skutečný příběh vraku
Dimitrios, původně loď Klintholm z roku 1950, dorazila do přístavu Gythio 
4. prosince 1980, protože kapitán potřeboval hospitalizaci kvůli vážné nemoci. Po zakotvení se objevily finanční problémy mezi posádkou, technické poruchy, spory s pojišťovnami a majiteli. Posádka byla propuštěna, loď zůstala bez dozoru v přístavu až do června 1981, kdy byla kvůli nebezpečí a poškozenému trupu převezena mimo přístav. V listopadu 1981 došlo kvůli špatnému počasí k utržení kotvy a loď byla postupně odplavena na pláž Valtaki, kde 23. prosince 1981 zůstala definitivně uvězněná. Majitelé o vrak již neprojevili zájem, a tak zde zůstává dodnes.
Domů do Kasimianiky jsme projeli křížem krážem okolní sady pomerančovníků. Naprostá většina plodů je ještě temně zelená, ale tu a tam pěstují ranější odrůdy Valencia, které už na stromech oranžově svítí. Museli jsme ochutnat. Neměli jsme to dělat. Lahodně sladká chuť onoho pomeranče nás určitě bude svádět k dalším zajížďkám do pomerančovníkových hájů.
.
Videopohlednice: https://www.instagram.com/p/DO77tckDDzD/
Úterý 23.9.
Ráno jsem si dal budík na 6:40, že si půjdu zaběhat. Ale přestože aplikace ohlašovaly východ slunce na 7:15, byla ještě ve třičtvrtě na sedm úplná tma. V celou už se začalo nebe rozsvěcet, tak jsem nazul kecky a vyrazil na 8km okruh místními sady. Jak byly večer opuštěné, tak nyní se to zde doslova hemžilo farmáři. Závlaha stromů jela naplno, všichni na mě mávali a zdravili, nejspíš se tady běhací úkaz vyskytuje jen zřídka. Asi jsme se včera nestihli dostatečně nasolit, opuštěná pláž nás zase zlákala k zahálce. Dopoledne je tam moře mírumilovné jak jihočeský rybník, ale od poledního se opět zvedl vítr i vlny. 
Na druhou stranu, aspoň jsme se mohli ve vlnách pěkně pohoupat. Po krátké siestě doma jsme se opláchnutí a voňaví vydali na večeři do řecké taverny. Na radu paní domácí jsme zvolili Casa del Pazzo v centru Skaly. Teplý večer, příjemné posezení na terase, jídelní lístek i v angličtině. Dnešní specialitou jsou masové šišky, ukazuje nám paní číšnice na telefonu. Objednáváme dohromady řecký salát, ony masové koule a šéfkuchařovo souvlaki. To jsme netušili, že velikost porcí by vystačila pro menší skautský oddíl. “Aspoň to maso, Honzíku”, slyšel jsem v duchu mnohokrát opakovaná slova mojí babičky. Ale tentokrát ani toto zaklínadlo nepomohlo. “Τίποτα άλλο, ευχαριστούμε”, už nic, děkujeme a s oroseným čelem odmítáme nabídku zcela jistě vynikajících dezertů. Jsme poučeni. Příště objednáváme jedno jídlo po druhém.
Po snídani jsme zadali do navigace místo Pavlopetri na jihovýchodním cípu Peloponésu u obce Viglafia. Jde o nejstarší, částečně dochované město, které je dnes skryté pod mořskou hladinou. Tedy to co z něj zbylo. http://www.pavlopetri.org/. Vlastně toho není moc, mořská voda většinu zdí za ty tisíce let rozložila a pod vodou jsou vidět základy domů, zídky kolem cest a hrobky. Těch je tady opravdu spousta a kdyby člověk chtěl, klidně si do nějaké může lehnout. Už jen chodit po těch hrobech je dost zvláštní pocit.
O dvě písečné duny dál od vody se zde vytvořila mělká laguna, kde během léta slunce mořskou vodu vysouší a na jejím místě krystalizuje čistá sůl. Podobně jako jsme to viděli ve francouzském Gruissanu, i zde je zbytek vody zbarvený do růžova, za což mohou pigmenty řas a mikroorganismů, které si v husté slané polévce lebedí. Všimli jsme sí že se u místních silnic velmi často vyskytují takové miniatury kostelíků na nožičce. Některé krásné, jiné připomínají spíš rozbitou poštovní schránku. Uvnitř jsou obvykle uložené obrázky svatých, svíčka, nebo bordel. 
Dočetli jsme se, že jde o tzv. kandylakie, tedy jakési pidi svatyňky, obvykle na místech, kde buď došlo k tragické dopravní nehodě, nebo kde se někdo takříkajíc podruhé narodil. Je jich strašně moc, ti Řekové musejí jezdit jak blázni.
Krásný výhled na pobřeží se nám nabídl u ruiny kamenné strážní věže Fonia na mysu Lyriotiko. A aby ne! Účelem této hlásky bylo pozorovat moře a pobřeží, zda se neblíží nepřátelská nebo pirátská plavidla, takže je z ní vidět široko daleko. Postavená byla za druhé benátské vlády na konci 17. století, stojí celá, ale dovnitř není jak se dostat. A příjezd k věži je pouze pro milovníky prašných cest. Kdo chce mít auto s nánosem ochranné vrstvy poctivého řeckého prachu, neváhej!
Videopohlednice: https://www.instagram.com/p/DPENZQ4DYbZ/
Čtvrtý den jsme se vydali probádat západní “nohu” Lakonie. První zastávku jsme udělali v bývalém rybářském městečku Gythio, které má dnes ráz přímořských letovisek s mnoha restauracemi a bary. My se ale jeli podívat na dnes dostupný ostrůvek Kranai, na jehož konci stojí poctivý, romantický maják ve správě řeckého námořnictva. Na ostrově se též nachází kamenná třípatrová maniotská věž, která patřila maniotskému vůdci Tzannetakisovi Grigorakisovi, významné osobnosti řecké revoluce roku 1821. Dnes je zde podle cedulí a průvodců historické a etnologické muzeum Gythia, avšak podle cestovatelských reakcí už je šest let bez přestávky zavřeno…
Poloostrov Mani má výrazně jinýráz, než východní “prst” Maleas. Krajina je zde kamenitá, skalnatá, strmé srázy a útesy nad Messénským zálivem, stavby v obcích jsou převážně kamenné, spousty kamenných věží, které měly historicky obranný a současně obytný charakter, když se zde řezaly klany a rodiny mezi sebou. Jsou pro oblast tak příznačné, že i novostavby tuto tradici respektují a nezřídka tak trochu vypadají jako historická ruina.
Téměř na samém jižním cípu Mani u mysu Matapan se nachází archeologické naleziště Tainaron (https://www.greece-is.com/cape-tainaron-gateway-underworld ). Zde stávala starořecká svatyně zasvěcená Poseidónovi, která současně složila jako azyl pro otroky. Později, v 1. století, zde vznikly římské mozaiky, po kterých se dodnes člověk může bez omezení projít (!).
V kopcích kousek na sever od Porto Kagio jsme se zastavili v městě duchů Vathia. Až na jeden či dva fungující domy je to zcela opuštěná obec ponechaná na pospas přírodě, větru a dešti. Je také plná maniotských věží. Zdejší rodiny se zde navzájem mydlily v rámci oblíbených vendet. Z nejasných důvodů všichni obyvatelé z města natrvalo odjeli po druhé světové válce, od té doby je zcela opuštěné a stalo se turistickou atrakcí. Je pěkné, že zde nejsou žádná omezení. Vlez si turisto kam chceš, ale jestli si zlámeš nohy, je to tvoje chyba.
Opláchli jsme se na oblázkové pláži, vlny už zde byly poctivé, a se západem slunce jsme se vydali do půvabných kamenných uliček města Aeropoli. Z barů, kaváren a taveren dýchala osvěžující uvolněnost, rádi jsme se v nejedné usadili a vychutnávali si místní atmosféru.
Videopohlednice: https://www.instagram.com/p/DPGJ4USDJVU/
Slunečné ráno mě vylákalo k druhému výběhu do místních sadů. Tam jsem už hned zrána narazil na sběrače raných pomerančů. I během dne jsme si cestou všimnuli náklaďáků s přepravkami naditými čerstvě sklizeným ovocem. Cesta nás totiž vedla pomerančovníkovými sady na východní pobřeží Lakonie, naším cílem byla krápníková jeskyně Kastania. Vápenité krápníky zde vznikaly přes tři tisíciletí a díky různým železitým složkám vykazují celou paletu barev. Právě jejich barevnost řadí tuto jeskyni mezi evropské unikáty. Jeskyni objevil v roce 1910 místní farmář a protože si do ní chodil pro vodu, padesát let se s nikým o tuto informaci nepodělil. Možná i tohle skrblictví pomohlo uchovat výzdobu jeskyně nepoškozenou. Turistům byla zpřístupněná až v roce 2015, prohlídka trvá asi půl hodiny, krápníky jsou skutečně nádherné a v jeskyni je dost teplo. 
Rozhodně není nutné si navlékat teplejší vrstvy oblečení.
Od jeskyně nás navigace hnala přes vršky hor, odkud se naskytly přímo letecké pohledy na nížinu kolem Neapoli, sjezdy prašnými cestami, dokud jsme se nedostali na hlavní silnici do Monemvasie. Času jsme měli dost a tak jsme na doporučení jiných cestovatelů zamířili k písečné pláži Pori, abychom se před prohlídkou města vykoupali a vyslunili. Změna počasí přinesla o poznání větší vlny, než co jsme doposud potkali, ale teplota moře naštěstí zůstala pořád velmi příjemná. Bohužel se Ivče udělalo nedobře, tak jsme návštěvu Monemvasie odložili a jeli se domů zotavovat.
Sobota 27.9.
Do navigace jsme zadali parkoviště u horní brány do bývalého byzantského města Mystras. Poté, co jsme sjeli z hlavní silnice do Sparty, nás Mapy.cz vedly klikatými prašnými cestami skrz olivové háje, než jsme se opět ocitli na asfaltové vozovce stoupající do svahů pohoří Taygetos. Většina návštěvníků nechala své vozy stát u dolní brány do města. Bylo znát, že je sobota, auta stála, kde se dalo. Horní parkoviště ale bylo plné jen z poloviny. U kasy mi paní pokladní udělala radost. 
Že prý jsou tento víkend evropské dny kulturního dědictví a vstupné je místo dvaceti eur zadaráč. Na vršku kopce stojí zbytky hradu založeného 1249 franským princem achajským Guillaumem II., stejně jako celé město Mystras, které získalo velký vliv a stalo se hlavním městem byzantského despotátu Morea. Úpadek města nastal během otomanské nadvlády a zcela se vylidnilo po roce 1830, kdy řecký král Ota založil novou Spartu. V areálu se nachází několik kostelů, zachovalý Palác despotů, klášter Vrontochion a celá řada ruin původních obytných a společenských domů. Ve Spartě jsme se jen mrkli na sochu krále Leonidase. Vše se tam připravovalo na finále ultramaraton Sparthatlon a o deset hodin později mu nohu políbil český vítěz Radek Brunner.
Na večeři jsme dnes zajeli do přímořské taverny O Sotos nedaleko Stefanie. Specializuje se na ryby a mořské plody. Anglicky mluví jen majitel Giannakis, mladý číšník se sice snažil, ale nerozuměli jsme mu skoro ani slovo, nejspíš ani on nám, takže jsme skončili s porcí salátu, s grilovaným chapadlem chobotnice a kilovou flákotou magiatose, čili kranase Dumerilova, půldruhého metru obří ryby, kterou dle slov pana Giannakise moc často nemívají. S kulisou moře deset metrů od nás a s vlahým větrem se jednalo o luxusní zážitek. https://www.kastra.eu/castleen.php?kastro=mystras
Videopohlednice: https://www.instagram.com/p/DPI2X5-jAvG/ Neděle 28.9.
Ráno ještě tu a tam proletěl mrak a spadlo pár kapek, nebe tmavé, zamračené, tak jsme si udélali pohodindu s knížkou, zápsikami, stříháním videa a s báječným melounem. Na exkurzi do Monemvasie jsme vyjeli až kolem druhé hodiny. Ivču jsem vyhodil u brány do starého města, dál už se nikdo vozidlem nedostane. Pak se silnicí vracel zpět a hledal nejbližší volné místo k zaparkování, což se zadařilo až po celém kilometru téměř u mostu na pevninu. Rozdělili jsme se, Ivča si šla sednout 
někam do café a já šplhal po strmých kamenných chodnících a schodech na skálu do horního města. Tato část Monemvasie je téměř kompletně v ruinách, zrenovované jsou stavby vstupní brány a kostel Hagia Sofia (Boží moudrost), zbytek tvoří především klenuté stropy sklepů, které jsou asi z principu nezničitelné. Z vrchu skály je moc pěkný výhled na dolní město, které je do velké míry zrenovované, se spoustou kaváren, barů, penzionů a butikových hotýlků, to vše protkané pavučinou spletitých uliček a chodníků, senzační bludiště, kde jsem se téměř ztratil. Na večeři jsme nezašli přímo v Monemvasii, ale na pevninské části v Gefyře s výhledem na celý “Gibraltar”.
Pondělí 29.9.
Dnes nás čekal dlouhý, cca 180km přejezd do starobylé Olympie, jednoho z velkých historických taháků na Peloponésu. Část. Esty naštěstí vedla po fajnových dálnicích, tak to uteklo. Navigace v centru Olympie trochu řádila, tak jsme rynek několikrát objeli, než jsme se trefili na to správné parkoviště. Na rady z průvodců jsme ně nejprve vydali do Olympského muzea. Což bylo dobře, protože jsme tam nasáli určitý kontext k celé historii, mrkli na sochy a modely původní Olympie, která v dobách své největší slávy musela být naprosto dechberoucí. Přesto mnohé muzejní popisky objektů obsahovaly jen názvy bez bližšího
vysvětlení, jako třeba Palaestra, Bouleuterion, Metroon a podobně. Naštěstí jsem na samotném archeologickém nalezišti nalezl mnoho informačních panelů, které tyto pojmy vysvětlovaly. Snadno by se dalo říct, že je to vlastně jen hromada zbytků zdí, rozvalených dórských sloupů a kamenů. Ale kde je něco takového k vidění u nás nebo v okolních státech? Nikde. A proběhnout cílovou čarou stadiónu, kde atleti soutěžili před dvěma tisícovkami let, to je velmi jedinečný pocit.
Videopohlednice: https://www.instagram.com/p/DPOCjnJjJ0D/
Úterý 30.9.
ůvodně jsme se ještě měli jít nasolit do moře, ale dostal jsem senzační nápad jet se podívat do továrny na výrobu olivového oleje a nakládaných oliv a okružní cestou zpět se stavit v horském klášteře Panagia Giatrissa. Takže z koupání sešlo a my se opět vydali do kraje kamenných věží na poloostrově Mani. V oblasti mezi Areopolí a Kalamatou je schovaná v kopcích nevelká leč moderní biofarma Mani Bläuel, kde pěstují a zpracovávají olivy. A navíc je veřejně přístupná. Připomněla nám čejkovický podnik Sonnentor, kde je také možné z ochozů prosklenými stěnami sledovat dění v provozní části. Stejně tak zde, informační video, kukanda na ženské (ale i sem tam chlap), jak plní lahve olejem a sklenice olivami. Všude čisto a voňavo, ve firemním obchůdku jsme pořídili olivové pasty, olej, místní med a samozřejmě i bylinkové nakládané olivy. Ke klášteru nám navigace ukazovala 18 kilometrů, leč víc jak hodinu jízdy. A za chvíli jsme viděli proč. Odbočka před obcí Milia míří přímo do hor po kamenité zpevněné cestě. 
Zapínám na Kodiaqu program offroad a pomalu začínáme stoupat. Je to devítikilometrový výjezd ze 450m do 1100m nad mořem, většinou klasický prašně-kamenitý povrch, ale místy vydatně rozrytý těžkou technikou, co tady těží kamení. Ostré zákruty, srázy nahoru i dolů, Ivče div nenaskákaly opary. Pod le Google měl klášter otvírat v 16:00. Pár minut po čtvrté se otevřely dveře v hlavní bráně, ven vykoukla zahalená žena, dokonce jsme si zamávali, ale že by někdo odemknul vrata na pozemek, to ne. Dal jsem tomu ještě pár minut, naštěstí se objevil chasník v pickupu, otevřel vrata a odjel. Využil jsem tedy příležitosti a vstoupil otevřenou branou v obranných zdech do vnitřního nádvoří kláštera Panagia Giatrissa.
Klášter Panagia Giatrissa (Moni Panagia Giatrissa) je významný řecký pravoslavný klášter v jižní Lakónii, ležící nedaleko obce Kastania v oblasti Mani, poblíž lesů Vasiliki v pohoří Taygetos. Tato lokalita je proslulá nejen svou historickou i duchovní hodnotou, ale také krásnými panoramatickými výhledy na okolní krajinu. Podle tradice klášter vznikl na místě někdejšího pohanského chrámu zasvěceného bohyni Athéně. Přeměna na křesťanské místo se datuje možná už do roku 382 n.l., ačkoliv přesné datum vzniku není bezpečně doložené. Existují doklady, že klášter během staletí několikrát zanikl a byl opět obnoven, přičemž v 17. století (konkrétně v roce 1683) jej podle tradice obnovili Kyriakoulis Iliafentis s manželkou Marií. Legenda dále uvádí, že Marie údajně díky modlitbám za uzdravení (a patronátní síle kláštera) zázračně otěhotněla. Klášter je zasvěcen Panagii Giatrisse (“Panna Maria Léčitelka”), což se odráží i v mnohých místních tradicích spojených se zázračnými uzdraveními a patronací nad zdravím. Během dlouhé historie byl klášter místem poutí a duchovního útočiště — především pro obyvatele regionu Vardounohoria. Samotné jméno “Giatrissa” znamená “léčitelka” a odkazuje na četná lidová svědectví o zázračných uzdraveních. Dnes je součástí komplexu středně velký chrám v byzantském stylu s výzdobou, menší kaple i obytné prostory pro hosty. Celý areál je na idylickém a zároveň poměrně odlehlém místě, v nadmořské výšce přes 1000 metrů, přístupný veřejnosti a oblíbený mezi poutníky i turisty hledajícími klid, duchovno a krásné výhledy.
V prostorách, kudy se vcházelo do klášterních interiérů, seděla ona zahalená žena ještě s nějakou druhou. Mnichy vidět nebylo. Kývla, že si to venku můžu projít, jak chci. A tak jsem se podíval všude, kam mě ochozy a cestičky pustily. Klid, zurčení kašniček, nádherné výhledy do všech světových stran, pomekávání koz za hradbami, skvělý výlet. Zpět do světské civilizace už jsme jeli po silnici, sice kroutivé, ale asfaltové.
Videopohlednice: https://www.instagram.com/p/DPO9R4FjOgd/ Středa 1.10.
Budík, rychlá snídaně a na naše poměry časně vyrážíme dalekých 180km na severovýchod. Dole na jihu už jsme největší turistická lákadla vyčerpali, ale nechtěl jsem přijít o příležitost podívat se na největší a nejzachovalejší antický amfiteátr v Epidauru. Vstupné za dvacku a nejdřív do muzea, podobně jako v Olympii. Muzeum zde je ale výrazně menší, nabízí sochy a prvky budov z Asklepiova archeologického naleziště, ale také celou sadu lékařských a chirurgických nástrojů z dávných časů. Jako ve zmíněné Olympii, i zde je v nalezišti možné vidět rozvaliny, základy budov a zdí, ale i některé zrekonstruované prvky, jako například dórské sloupy u Asklepiova chrámu. Zato amfiteátr, to je skutečně dechberoucí dílo. 55 řad pro 14000 diváků, kde i v poslední řadě je velmi dobře slyšet, co se povídá hluboko dole na kruhovém jevišti, jak nám to předvedla vedoucí jakéhosi maďarského zájezdu. Zajít si sem na nějaký divadelní kus musí být nevšední zážitek.
Olivovými háji jsme se z Epidauru přesunuli za město Argos k hradu Larissa, který se nad ním tyčí na téměř 300m vysokém kopci. A jelikož takový kopec byl strategickým místem i v dávnověku, není divu, že se zde nacházejí mykénské základy už někdy z 13. století př.n.l. a hrad procházel různými držiteli a vývojem až do roku 1822.
Cestou domů
jsme projeli divokým hornatým krajem mezi Argosem a Tripoli, zastavili se mrknout na ženský klášter Gorgoepikoos v Nestani, který je zasvěcen Panně Marii „Gorgoepikoos“ – tedy té, „která rychle vyslyší“ modlitby věřících. Klášter stojí v nadmořské výšce přibližně 900 m a nabízí vynikající výhled na planinu Mantineia.Do Skály jsme přijeli po sedmé, akorát na večeři, na kterou jsme se od snídaně už docela těšili. Podruhé jsme vyzkoušeli tavernu Casa del Pazzo a přestože jsme si dali jen salát a dva předkrmy, zcela jsme se odrovnali. Je to výkrmna!
Videopohlednice: https://www.instagram.com/p/DPS9iOBDKla/
Album fotografií na ZONERAMA