












|
|
Den 1, 11.10.2001: Prisojnik
V půl osmé vystupujeme z auta
v sedle Vršič, na parkovišti kousek od Tičarjeva domu. Už cestou z
Kranjske Gory jsme se zatajeným dechem sledovali severní stěnu
Prisojniku, kterou jsme se chystali vystoupit na vrchol. Hned u vozu se
navlékáme do sedáků, abychom se nezdržovali později.
Zaručených
rad a návodů k zajištěným cestám jsme z internetu stáhli víc než
dost a tak jsou naše přípravy velmi důkladné (snad až příliš, jak
později zjišťujeme). K nástupu vede pohodová cesta přes kopeček
Sovna glava, za kterou klesáme podél severní stěny až pod úroveň
sedla Vršič. Před prvními kramlemi se už na výstup připravují dva
rakouští důchodci. Vypadají zkušeně, necháváme je šplhat před námi.
Nástup je slibný, ocelové lano kolmo stoupá nevidno kam. Lezeme asi 20
metrů, pak počáteční jištění končí a
cesta stoupá strmými
traverzy, sem tam okořeněná exponovanějším kouskem se skobami a
fixovaným lanem. Zhruba v polovině cesty k Přednímu Prisojnikovu oknu je
vzrušující kolmá, až převislá pasáž, na kterou navazuje stísněná
plotna. Tady máme s batohy na zádech menší problémy, ale za tímto výšvihem
se již snadno dostáváme do prostor okna. Cesta je tu vedená suťoviskem,
helmy nejsou od věci. Kdo helmu nemá, musí jít první. Konečně v okně!
Jen co jsme se vyšplhali po závěrečné, hladké, stále vlhké stěně,
opírá se do nás polední slunce. Po obědě pokračujeme hřebenovkou
stále výš na vrchol Prisojniku. Nekonečné stoupání se nám odměňuje
nádhernými výhledy na Hřeben Malé Mojstrovky na východě, a jak
lezeme výš, odkrývá se i západ s masivem Razoru, Triglavu a celým východním
zbytkem Julských Alp. Kolem druhé jsme na vrcholu,
2547m, společně s
dalšími asi sedmi turisty. K Velkému oknu sestupujeme po stejné cestě.
Vašek omylem schází ze značené cesty. Když k nám po dlouhé době
doběhne, slibuje, že už to nikdy neudělá. (Ale udělá....).
Od okna pokračujeme dál po hřebeni
na jihozápad a pak tzv. Nebožtíkovou variantou scházíme zpět k
sedlu Vršič. Autem hned sjíždíme do Kranjske Gory na pivko, pak
popojedeme dál do doliny Vrata nad Mojstranou, abychom byli blízko k
Aljažev domu,
odkud zítra vyrazíme do severní stěny Triglavu.

Den 2, 12.10.2001: Severní
stěna Triglavu
V 9:50 opouštíme parkoviště
před Aljažev domem. U památníku Partizanom gornickim se
pouštíme vlevo přes potok Bistrica tzv. Tominškovou cestou
prudce do kopce bukovým lesem. Michal nasazuje vražedné tempo a vyje
nadšením, když doháníme
rozvážně stoupající skupinky ostatních turistů. Naštěstí i jemu
dojde dech a my přizpůsobujeme rychlost terénu. Dostáváme se nad les
a objevují se první zajištěné úseky. V této severozápadní stěně
Cmiru a Begunjskeho vrhu se střídají strmé výšvihy
s pohodovými traverzy. Kolem jedné hodiny se ocitáme na křižovatkách
cest Tominškovy a Prag. Právě cestou Prag se spouštíme
zpět do údolí pod severní stěnu Triglavu. Na protější straně,
pod srázem Stenaru, asi sedmkrát zasahuje vrtulník horské služby,
patrně se tam nějaká skupina zřítila ze stěny. Stezka Prag není tak
zajímavá jako Tominškova, často sestupujeme suťovisky, kramle a skoby
jsou zohýbané od lavin. Pro výstup jsme zvolili určitě tu atraktivnější
cestu. Asi ve čtyři hodiny jsme zpět u Aljažev domu. Pivko v Mojstraně,
abychom spláchli horský prach, a vyrážíme k italským hranicím a dál
do Travisia, pak
na jih na hraniční přechod Predel. Kousek za ním odbočuje úzká
silnička podél Mangrtského potoka a stoupá as 12 kilometrů až do Mangrtského
sedla. I přes zákaz vjezdu (závora se dá jednoduše otevřít) se po ní pouštíme, naším cílem je Koča
na Mangrtském sedle (1906m). Cestou potkáváme majitelku chaty. Hlásí,
že právě chatu zavřela, ale když jsme vysvětlili, že spíme ve
stanech, zdála se být v pohodě. Posledních asi 300m k chatě je lahůdkových,
kluci musejí ven z auta a i tak to naše Astra zmákla jen tak tak. Plac
u chaty je senzační, voda k dispozici (ale musíte být šikovní a
poprat se výpustným ventilem vodovodního potrubí), dovolujeme si využít i dřevo
na oheň, prostě paráda. Konečně správná pohoda na konzumaci našich
zásob rumu.
Den
3, 13.10.2001: Mangrt (2679m)
Vašíkovi je zle, zápasí s
rumovými bubáky. Večer mírně zasprintoval, a než jsme se nadáli,
byl z nás "nejdál". Cesta podle průvodce není dlouhá a tak
vyrážíme až o půl jedenácté pohodovou cestou ke křižovatce
dvou výstupových cest - Italské a Slovinské. Zjišťujeme, že Italská
je tu vlastně v polovině, její zajímavější část vede diretissimou
z hlubin severní stěny. Pohled je to vskutku působivý, budeme si ji
ale muset prásknout někdy jindy. Teď pro výstup jednoznačně volíme
náročnější Slovinskou, vedenou strmým koutem v západní stěně Mangrtu.

Vysoko nad sebou vidíme
skupinku lidí jak táhne do vrchu i psa. Ťukáme si na čelo, později nám
ale tenhle retrívr pěkně prožene perka a nám nezbývá než se
obdivovat, s jakou lehkostí se po skalách a sněhu pohybuje. Výstup je
méně
jištěný, je zde více volného lezení, které znepříjemňuje jen
spousta drobné suti pod nohama. Zrovna dneska jsme si nevzali helmy, a jak
by se hodily. Na vrcholu je nějakých deset, patnáct dalších lidí, úžasný
rozhled, a my si můžeme v klidu ujasnit postavení nedalekého Jalovce,
který jsme se chystali dobýt před dvěma lety. Sestupujeme celkem
pohodovou Italskou cestou, kterou
proti nám stoupá řada dalších dobyvatelů Mangrtu, a kolem třetí
odpoledne si rozkládáme krátké ležení na louce v Mangrtském
sedle, abychom si naposled vychutnali úžasné babí léto v Julských
Alpách a načerpali energii před cestou domů.
Konec

|