Languedoc-Rousillion
HOME AKCE  FOTOGRAFIE BLOG                               
Dostali jsme velkou chuť podívat se někam jinam, kde jsme ještě nebyli. A pohled nám neustále sjížděl na jihozápad, do francouzského regionu Languedoc-Rousillion. Sestra našla ubytování pro dvě rodiny v malé vesnici St. Martin des Puis v departementu Aude, v takzvaném katarském území, asi deset kilometrů jižně od Lagrasse proti proudu řeky Orbieu. Tedy v oblasti Corbiéres, která je mimo krásnou krajinu známá i svými vinicemi. Dorazili jsme v sobotu odpoledne unaveni z kolon na francouzských dálnicích. Přivítal nás starý kamenný dům naproti místnímu kostelíku. Klíč jsme našli pod konví u vchodu, s nikým jsme se celých čtrnáct dní neviděli. Dům pronajímá rodina Foxových z Velké Británie a jak jsme viděli z návštěvní knihy, hosty jsou tu zejména Angličané. Příjezd Kašperkových jsme čekali až v noci a tak jsme šli později odpoledne vyzkoušet nejbližší koupání ve velké tůni na druhé straně vsi, asi čtvrt hodiny chůze z domu. Voda osvěžující, křišťálově čistá a voňavá, navíc se zde dá skákat z malé skalky a to holky nadchlo.
 
 

Neděle 20.7.2014 - Průzkum okolí St.Martin des Puis






 Mezi pokyny domácích, kde je co v domě k nalezení, jsme našli i plánek obce. Nahoře z vesnice nakreslené dvě šipky a u nich napsané "la Promenade". To nás zviklalo k nedělní vycházce. Po nebi se honily mraky, sem tam dokonce skráplo, v jednu chvíli nás jen těsně minula bouřka. To už jsme ale asi hodinu stoupali k hřebenům Serre de St.Martin, což se děvčatům vůbec nezamlouvalo. "Říkali jste, že jdeme na procházku, ne na výlet!!!", rozčilovala se stále dokola Alice, která se nemohla dočkat koupání v místní řece Orbieu. V mobilu jsem měl stažené dvě mapy. Jednu od Google, druhou francouzskou turistickou. Ta se ukázala jako příliš optimistická, s vyznačenými cestami, kde jsme ale naráželi na sice voňavé, ale zcela neprostupné garrigue. Takže žádné zkratky, pěkně jsme vystoupali na hřeben do výšky 459 m.n.m. a pak zase dolů jinou cestou směrem k silnici mezi St.Martin a Termes. Na kraji obce řeka překonává jez a tak se tam vytvořila malá přehrada vhodná ke koupání. Holky už běžely napřed celé natěšené na skoky do řeky ze skal pod silnicí. Vykoupaní a osvěžení jsme zahájili odpolední siestu a navečer si jeli prohlédnout Lagrasse. Překvapilo nás, že jsou parkoviště na kraji města nacpaná k prasknutí. Uvnitř ve městě jsme pak poznali proč. Právě tam končil umělecký festival Abracadagrasses! - hudba, cirkus, divadlo, performance. Na nábřeží skvěle hrály dvě ženy na klarinet a basový saxofon, hudba se linula do uliček ve městě i za řeku Orbieu, kde jsme obhlíželi zdejší dnes už opět funkční benediktýnský klášter sv. Marie a přilehlý hřbitov. Po tisíc let starém středověkém mostě jsme se vrátili zpátky do úzkých uliček, na náměstí sklízeli zbytky po fesťáku. Hospůdky byly v naprosté většině zavřené, tak jsme nejhorší hlad utišili s pomocí pannini v jednom hlučném bistru a jeli domů koštnout první z místních vín, organické Chateau Pech-Latt z nedalekého Ribaut.

 

Pondělí 21.7.2014 - Carcassonne






 		 Včera večer nás do chalupy zahnal vydatný liják, který se spustil během dvou vteřin a i ráno se nad krajinou stále honily šedivé mraky. Vydali jsme se proto raději na procházku do civilizace, konkrétně do Carcassonne. Horko těžko jsme našli parkování pod La Cité, Francouzi se se značením moc velkou práci nedali, a s deštníkami nad hlavou stoupali k hradbám. Do pevnosti jsme vstoupili branou de l'Aude, tedy směrem od řeky a rázem se ocitli v davech návštěvníků korzujících úzkými uličkami plných restaurací, cukráren a cetkáren všeho druhu. Zkrátka ráj pro oči našich holčiček. Další příval deště nás zahnal do jedné z restaurací, kde jsme poseděli a pojedli, beztak už bylo po poledni. Kolem baziliky sv. Nazara jsme se domotali až ke vstupu na cimbuří. Za tuto část už se platilo vstupné, ale rozjhodně se vyplatilo. Z hradeb se nám naskytly pěkné výhledy jak na La Cité, tak dolů na město, navíc jsme se mohli schovat před přeháňkami v strážních věžích. Okruh končil hradním komplexem, kde je instalovaná výstava věnovaná obnově Carcassonne v polovině 19. století. "Jedna věž a v ní nějaký plakáty...", zhodnotila její poutavost Ája. Opustili jsme citadelu a po starém mostě, vlastně po Rue du Pont Vieux, se dostali na druhý břeh Aude, do centra Carcassonne. Bylo znát, že se město připravuje na zítřejší start etapy Tour de France. Na náměstí promo akce hlavního sponzora závodu Škodovky, nechali jsme přesvědčit veselými dívkami, navlekli se do maškarního a vyfotili se před bilboardem s peletonem závodníků. Ti přes nás sice vidět nebyli, ale fotka vypadá dostatečně bláznivě i tak. Každý dostal po vytištěném snímku, k tomu navrch apartní klobouček ala "kýbl" na hlavu a mohli jsme pokračovat dál. Trochu nás překvapilo, že kavárny zavírají kolem šesté, město vypadalo se všemi zavřenými krámy dost opuštěně. Chtěli jsme dokoupit nějaké potraviny a ňaminky v hypermarketu na kraji města. Vlítli jsme tam  za pět osm a brzy zjistili, že v osm zavírají. Obsluha nás nemilosrdně vyháněla z uliček mezi regály, až se to podobalo honu na zákazníky, takže jsmetoho moc nepobrali. Zato na parkovišti nás čekalo překvapení v podobě totálně vybité baterie našeho Volva. Ještě že v kufru vozíme startovací kabely a že s námi byli Kašperkovi, s pomocí BMW za chvíli auto naskočilo a my v pohodě dojeli domů.

 

Úterý 22.7.2014 - Tour de France
"A já budu fandit Francouzům!", prohláslila rezolutně Ája. Právě jsme snídali a připravovali se fandit závodníkům na Tour de France. Holky si vyrobili české vlaječky, Ája raději i francouzskou, a po deváté jsme vyjeli na západ do Fanjeaux. Nejdřív ale opět přišly na řadu kabely, abychom vůbec nastartovali. Do Fanjeaux jsme přijeli od východu malou silničkou, po které se Tour nejede, abychom se pohodlně dostali co nejblíž k městečku. Nápad měly samozřejmě stovky dalších fandů, auta jsme odstavili více než kilometr od vsi a zbytek museli dojít pěšky. Silnice ale vedla po hraně náhorní plošiny, ze které byl skvělý výhled na východ do širokého kraje. Fanjeaux je prvním stoupáníčkem v šestnácté etapě Tour, která po dni volna startovala z Carcassonne. Zvrchu jsme viděli zákruty silnice pod námi, obklopené diváky a zaparkovanými auty. I Fanjeaux bylo plné, očividně to zde byla velká událost. Závodníkům předcházely desítky aut organizátorů, zpravodajů a policie, že se něco blíží jsme poznali podle vrtulníků, které kroužily po nebi jako nějaký hmyz a stále se přibližovaly. Kolem půl dvanácté se konečně ze zatáčky vynořily blikající policejní motorky a v závěsu za nimi celý peleton cyklistů. Čššššššššššššššššš...... A bylo po všem. Byťˇ do kopce, celá sranda trvala přesně pětadvacet vteřin. Kolem nás se prořítili závodníci, někteří s úsměvem, většina se zaťatým výrazem, sotva jsem stihl udělat několik málo fotek. Našeho Königa jsme nezahlédli, ale zafandili jsme si  a o to tady šlo. Na kabely jsme se rozjeli směrem na Carcassonne, v plánu jsme měli návštěvu jedné z jeskyň v tomto regionu - grotte de Limousis. Chytli jsme báječného průvodce. Sice mluvil jen francouzsky, ale celou dobu z prohlídky dělal komedii, které jsme rozuměli i my. Shodli jsme se, že jeskyně je proti našim méně zachovalá, řada krápníků byla uřezaných, asi důsledek snadného přístupu a faktu, že ji lidé běžně využívali už tisíce let. Odpoledne jsme se stavili v carcassonnském autoservisu, který mi našli kolegové z práce. Servisák proměřil baterii a zjistil, že je skutečně kaput. Naštěstí výměnu stihli provést ještě ve zbytku pracovní doby, přestože se pán na můj dotaz, jestli to dokážou ještě dneska, významně díval na hodinky, krčil rameny a vzdychal. 

 

Středa 23.7.2014 - K moři
Volno, žádný spěch, vstali jsme až v devět, sbaleni na pláž až v půl dvanácté. Naším jediným dnešním cílem bylo dojet na pláž v Leucate, tam sebou seknout do písku, nechat se vyhřívat sluníčkem, chladit se středozemním mořem. A v podstatě to tak i dopadlo. Pláž je obří, hrubý písek, moře o teplotě 20°C nás vždy příjemně zchladilo, lidí po poledni taky nebylo příliš. Holky se okamžitě vrhly do moře vyzbrojené potápěčskmi brýlemi. Žádný zajímavý podvodní život se tu nekonal, ale na druhou stranu se v písku pod vodou daly najít celkem pohledné mušle ala Shell. A tak jsme po většinu odpoledne viděli jen vystrčené prdýlky, tu a tam se holky dostavily k dece, aby z pozáňadří vylovily své úlovky. Áje se dokonce podařilo najít obrovskou živou mušli a v pytlíku s vodou si ji s sebou odvezla domů, aby nám pak dělala společnost na dvorku u chalupy, než to vzdala a chcípla. Později odpoledne se na pláž začaly valit davy pracujících Francouzů, my už jsme slunění a máchání měli tak akorát, a proto jsme namířili auta zpět k domovu. Cestou jsme udělali malou odbočku do Chateau St. Esteve, ochutnali růžové a dvoje červená vína a odvezli si s sebou po šesti lahvích růžového a červeného. Jirka po příjezdu rozdělal oheň v grilu a za hodinu už se na žhavých uhlíkách opékaly první krevetky a skvěle kořeněné klobásky. S dobrým vínem dokonalý zážitek.

 

Čtvrtek 24.7.2014 - Abbaye d'Fontfroide
Vstali jsme o chlup dřív, abychom na pláž nedorazili až kdovíkdy odpoledne. Cestou na pláž Grussian jsme totiž udělali menší odbočku k opatství Fontfroide. Klášter je velmi zachovalý, je to zážitek procházet se po mramorové dlažbě, kterou stovky let sešlapávaly sandály zdejších cisterciánských řeholníků.
Na pláže u Gruissanu jsme dorazili nachlup stejně jako včera, o půl jedné, do nejžhavější výhně. Trochu to připomínalo saunu. Na rozpáleném jemném písku nemilosrdné sžíravé slunce, voda v moři pak připomínala spíš horskou bystřinu. S přihlédnutím k všemožným zkušenostem se studeným koupáním jsme se shodli, že voda nebude mít víc, než šestnáct stupňů. "Nemůžu se potápět, mrzne mi přitom obličej.", poznamenala Ája. Přesto jsme nad hladinou neustále viděli jen její a Aliččinu prdýlku. Touha po mušlích vítězila nad ledovou vodou. Jirka na odpoledne pro děti domluvil jízdu na vodních skútrech. "Áčka" si postupně vlezly na malý stroj a pod dohledem instruktora si ho samy odřídily na moře a zpět do zátoky. "Kátéčka" si s sebou vzala na pořádnou mašinu drsně vyhlížející atletka. "Don't worry, možná vám je přivezu zpátky", odtušila a nahodila motor. Jen co se skútr dostal ze zátoky, nabraly holky rychlost a byly fuč. "Jely jsme osmdesátkou!!!", chlubily se po návratu, v očích ještě trochu adrenalinového úžasu. Áčka byly po těchto zprávách trochu zpruzené, že jejich stroj jel jen pomalu a dalo nám trochu práce je přesvědčit, že řídit skútr je přeci jen něco jiného, než se na něm jen vozit. Po páté jsme se odvalili do městečka Gruissan, vylezli na torzo místní pevnosti z poloviny osmého století, která chránila lodní cestu do přístavu v Narbonne. Z hradu byl krásný výhled na město, pobřeží a mokřady kolem. Centrum města se postupně zavíralo kvůli nějaké zítřejší slavnosti, zahrádky restaurací se plnily, tak jsme také zaparkovali, zkusili místní moules a nacpali se sýry k prasknutí. Od západu se postupně valily černé mraky, blesků přibývalo a domů jsme dorazili právě včas, než se spustil vydatný liják.
 

 

Pátek 25.7.2014 - Limoux
Ráno Jirka zjišťoval, jak je to s možností exkurze do Airbusu v Toulouse. Reklamní leták na nás kdesi zasvítil, předpověď počasí nebyla právě slibná, tak by se něco takového celkem hodilo. Dozvěděli jsme se, že nejbližší možný termín je příští čtvrtek, načež chtěli nadiktovat veškeré naše osobní informace, snad i čísla bot. Se signálem to tady v údolí je velmi bídné, hovor dvakrát vypadl, načež jsme usoudili, že to nemá smysl, Toulouse si necháme na jindy, až zase pojedeme do Francie. Místo toho jsme vybrali západní směr na Limoux. Těsně před odjezdem mi Alice vnutila do ruky leták na lanové centrum, shodou okolností se nacházel přímo na cestě v Alet le Bains. Francouzský průvodce mimochodem o této vesnici tvrdí, že je to pečlivě střežený poklad Corbieres s hrázděnými domky v údolí řeky Aude. Nejprve jsme ale udělali zastávku v Rennes-le-Chateau, pidivesničky na kopci nad Couizou. Obec je opředená konspiračními teoriemi a tajemstvím údajného obrovského pokladu, který inspiroval i Dana Browna v románu Šifra mistra Leonarda. Ať je to jak chce, byl odtud nádherný výhled na okolní kopce Cevennes. V lanovém centru jsme se já a holky nasoukali do sedáků, nechali si vysvětlit co a jak a pak pomalu vylezli na zahřívací sadu atrakcí. Bohužel příliš pomalu. Před nás se dostal francouzský ambiciózní tatínek s malým synkem, který to vůbec nedával, otec za něj všechno musel dělat, pomáhat mu na lanech, přesvědčovat ho a povzbuzovat. A to všechno ukrutně dlouho trvalo, takže jsme většinu času pročekali pět metrů nad zemí. Ale užili jsme to. Klárka zjistila, že tento druh zábavy rozhodně není její šálek čaje. Alici před posledním sjezdem na laně spadla na zem kladka, na které měla viset. To ji dost rozhodilo, a přestože instruktorka kladku Alici dokázala přivést, skončila se slzičkami v Ivčině náručí. Déšť a bouřka naši lezeckou kratochvíli ukončily, za to jsme od pořadatelů dostali voucher a můžeme se tam ještě jednou otočit. "Jasně, zítra jedeme!!", vykřikovala Alice, které už očividně otrnulo. Naším cílem v Limoux byla botanická zahrada La Buichere. Chvíli jsme se zmítali mezi nutkáním ukojit strašný hlad a návštěvou zahrady. Ta nakonec zvítězila a my se s deštníky nad hlavou vnořili do zákrut barevných záhonů a voňavých zákoutí. Na dvou hektarech je velmi pestrá směs všeho možného, od okrasných květin a stromů, přes bylinky a koření až k různým druhům zeleniny.
 
 

 

Sobota  26.7.2014 - Hrady








 Po stovkách zatáček a zákrut jsme konečně dojeli do obce Cucugnan. Nad ní se na skalnatém ostrohu tyčí věž zříceniny Queribus, poslední bašta takzvaných katarských hradů. Z parkoviště pod hradem jsme vystoupali asi půl kilometru ke vchodu a začali s prohlídkou. Asi najkrásnější na Queribusu jsou výhledy do dalekého okolí. Na jihu byl chvíli vidět Pic du Canigou, než ho zakryly mraky, na severu další z katarských hradů Peyrepertuse, jinak kopečky a skalní hřebeny, kam se podíváš. A vítr. "Nahoře pěkně fouká, radši si ty klobouky pořádně držte.", radila nám paní v pokladně pod kopcem a nemluvila do větru. Po seznámení s prvním z katarských hradů jsme si prošli vesničku Cucugnac, které dominuje zrenovovaný větrný mlýn. V místním informačním středisku jsme nabrali další propagační materiály, kdyby nám třeba došly nápady, kam se jet podívat. Na dohled od Queribusu je rozsáhlejší zřícenina hradu Peyrepertuse. Ten také postavili na nedobytném skalním ostrohu nad vesnicí Duihac, také jsme k němu museli stoupat dlouhou stezkou za neustálého úpění našich děvčat. Přestože ani jeden z těchto dvou hradů nebyl nikdy brutálně dobyt, staletí nezájmu se na nich výrazně podepsala.
Poslední atrakcí sobotního odpoledne byl průjezd soutěskou Galamus. Šířka silnice dva metry, výška dva a půl, kde byla úzká silnička vysekaná ve vápencové skále. Na jedné straně skalní stěna vzhůru, na druhé, za nevysokou zídkou, hluboká propast, že jsme místy ani nedohlédli dna, respektive říčky Galamus. Před vlastní soutěskou nás zastavil semafor a zřízenec nám vyvětlil pravidla - nezastavovat a jet. Trochu jsme si oddychli, že se nebudeme muset vyhýbat s protijedoucími vozidly. Předčasně. Řízený provoz totiž funguje jen přes den do sedmé hodiny večer. A ta právě nastala. Takže na semaforu nenaskočila zelená, on prostě jen zhasl a fronta aut se rozjela za zábavou. A na některých místech to skutečně napínavé  bylo. Ivča si raději vyměnila místo s Terkou, aby nemusela sedět nad srázem do hlubin. Někde jsme při setkávačce museli couvat, jinde to vypadalo dost beznadějně, to když se v zatáčce sjelo víc aut a nebylo kam se hnout. Rokli jsme projeli tam i zpět a pak přes kopečky po malých opuštěných silničkách zpátky do St. Martin, aby si holky ještě stihly zaskákat ze skály do tůně. Slunce pomalu zapadalo, krajinu zalévalo zlatým světlem. V kopcích nad Termes holky objevily koně na pastvě, ideální příležitost rozdýchat zákruty a při tom pořídit pár kýčovitých záběrů.
 

 

Neděle 27.7.2014 - Koupačka






 Pláž v Narbonne-Plage je obrovská. Konců člověk nedohlédne a široká je nejmíň sto metrů. Nadto ještě urolbovaná, jemný písek z dálky vypadá jak kluziště. Lidí ale moc nebylo a záhy jsme zjistili proč asi. Vítr. Právě položené ručníky a deky se okamžitě začaly zanášet, létající zrnka písku jsme brzy měli všude, v puse, v uších, ve vlasech, při prudším poryvu se do nás zarývaly stovky jehliček. Aspoň že hrady z něj šlo dělat poměrně dobře. Já s Alicí vyráběl Trosky, Kašperkovic se ambiciózně pustili do Eiffelovky. Sbalili jsme se poměrně brzy a zastavili v Narbonne trochu se cournout po centru. Kanál de la Robine, který protéká napříč celým městem od severu k jihu, páchl jak středověká stoka a jeho hustá šedozelená barva taky nesváděla k bližšímu seznámení. Zato narbonnská  katedrála sv. Justa a Pastora nás ohromila. Mohutná gotická stavba z 13. století, strop se klene přes čtyřicet metrů vysoko, na zdech tapisérie, v čele obří varhany. Alice zapálila téměř obligátní svíčku, holky porozjímaly. Cestou domů jsme hledali nějaké chateau, kde bychom mohli zase ochutnat a pořídit nějaké víno. Štěstí jsme nakonec měli v chateau Ollieux Romanis. Příjemný chlapík před nás vyrovnal jedno růžové, pět červených a začali jsme koštovat. Holky růžovku chválily, u červených se šlo od jednodušších k větším vínům. Nás zaujalo víno pro běžné pití. Kromě příjemné ovocné chutí hlavně názvem - jmenovalo se Alice. "Proč Alice? Víte, všechna vína, která nosí nějaké skutečné jméno, jsou obvykle pojmenovaná po někom z rodiny. Alice například byla moje babička.", vysvětloval majitel. Pokračovali jsme po žebříčku vín, příjemně povídali o vinicích, že některé z jejich jsou už staré sto let, proč je nezalévají, jak hluboké jsou kořeny révy, až jsme se dopracovali k poslední lahvince toho nej vína v nabídce. Při objednávce jsme se pořádně rozšoupli. "Tak to jste nějak přepískli, néé?", čuměly holky, které si mezitím hrály venku. Že jsme udělali dobrý nákup, dal nám majitel navrch ještě jedenapůllitrovou magnum lahvinku Atal Sia, že ji ale musíme doma vypít společně všichni čtyři. Myslím, že to nebude problém...
  
 

Pondělí 28.7.2014 - Termes
 




Předpověď počasí neslibovala na den nic pěkného, podle toho vypadala i naše chuť se někam hnát. Po ranní pohodové idylce se nám vybavila slova vinaře, že tam nedaleko od nich v obci Montseret je včelařství, kde dělají i exkurze a že je to velmi zajímavé. Zajímavé bylo už jen to včelařství najít, naše tápání víc připomínalo šipkovanou. Do dvora jsme jim vjeli za pět dvanáct. Přestože otvírací doba v poledne končila, pozval nás místní mladík dál a u ochutnávkového stolu vysvětlil, co za medy nabízejí. Pak jsme začali namáčet špachtličky do jednotlivých sklenic a olizovali se až za ušima. Ne všechny nás zaujaly. Nakonec zvítězily dva druhy - Garrigue, tedy med z květů středomořských makií, které jsou v této oblasti téměř všude, a pak světlý akátový med, který se skvěle hodí ke kozím sýrům. Z exkurze sešlo, dělají ji jen v určité hodiny a navíc pouze ve francouzštině. Později v týdnu jsme skleničky medu viděli i v Carrefouru, ale tam byly zhruba o tři eura dražší, než přímo u včelaře. Přestože se odpoledne mraky protrhaly a sem tam vykouklo i  slunce, všechny holky si zalezly  s knížkami do postelí a o nějakém i sebekratším výletu nechtěly ani slyšet. My dospělí uvažovali, že bychom se mohli podívat na nejbližší zříceninu katarských hradů v Termes. Do obce je to z chalupy jedenáct kilometrů, s Jirkou jsme si nazuli běžecké  boty, že tam doběhneme a Ivy za námi přijedou. V Termes jsem se těšil na nějaké pivo, ale vše zavřené, i obchůdek s vínem měl dveře na petlici. Z hradu už toho skutečně moc nezbývá, ale je vidět, že se ho snaží renovovat. Zato výhledy na okolní kopcovitou krajinu zalitou zlatým večerním sluncem byly nádherné, až se nám dolů  do šera vůbec nechtělo.

 
 

Úterý 29.7.2014 - Canal du Midi
 

Akvadukt Repudre
Před víkendem jsme zabukovali kola v půjčovně Mellow Velos v Paraze, malé vsi u kanálu du Midi, že si uděláme pohodový výjezd podél kanálu a po vesničkách mezi vinicemi. Půjčovnu u kostela jsme našli, majitelé nám přiváželi odněkud ze stodoly kola, štelovali sedačky, dodávali zámky a tak. A až když jsem podepisoval formuláře, překvapeně se ptali: "Tak ty jsi ten Jan, co si je rezervoval v sobotu? Ty přece tady máme všechny už připravené..." a ukázal na sedm kol vystavených u zdi kostela. To už jsme ale nasedali na na stroje, které si každý držel, a frčeli z kopce ke kanálu. Scenérie platanů lemujících vodní tok, na kterém líně proplouvaly lodě sem a tam, byly nádherně kýčovité, tak jak jsme očekávali. Fascinující byly křižovatky řek. Akvadukt Repudre z roku 1676, první most na naší cestě, je nejstarším mostem pro kanál na světě. Za Ventenac-en-Minervois jsme přejeli na druhou stranu kanálu a pěkně nás tam vydrncaly kořeny platanů. Cestou jsme se zastavili ochutnat hrozny z vinic, ty ale potřebují ještě nějaký čas, než budou úplně sladké. Zato ostružiny byly černočerné, obří a sladké tak, až jsme v nichpostrádali pikantní kyselinku, na kterou jsme u nás zvyklí. Druhý akvadukt jsme přejížděli u křížení s řekou la Cesse. Původně zde byla přehrada a Canal du Midi se s la Cesse křížil v jedné rovině. K přemostění došlo až později. Pán v půjčovně říkal, že v la Casse se nechá dobře vykoupat. Ale celou dobu foukal ostrý vítr a nikdo velkou chuť neměl. Taky nás začal pomalu trápit hlad a proto jsme raději popojeli pár kilometrů do ospalého městečka Argeliers, kde jsme zaparkovali kola v příjemné zahrádce. Holky si daly pizzu, my dospělí jsme se nechali nalákat na domácí kuře po baskicku. Zpátky do Parazy se nám nechtělo jet stejnou cestou podél kanálu, tak jsme řídítka stočili mezi vinice a po menších silničkách dojeli zpět do Ventenac-en-Minervois a posledních pár kilometrů došlapali podle vody. Celkem jsme ujeli asi třicet kilometrů, holky toho už  ke konci měly plné zuby, ale myslím, že se vyplatilo. Příjemné svezení a k tomu spousta krásných scenérií.
 

Středa 30.7.2013 - Perpignan
 






Na jihu předpověď hlásila třicítky a jasno, zatímco ráno v Lagrasse bylo již tradičně zamračené a větrné. Rychle jsem si cestou z boulangerie odlovil kešku na vyhlídce nad městem, abych měl odčárknutou i Francii, zajel tři kilometry směrem na Tournissan vyfotit si nekonečné platanové aleje. Když jsem dorazil s bagetami do chalupy, akorát se ostatní scházeli na snídani.  Když jsme potom ukusovali kilometry směrem na Perpignan, modré barvy na obloze přibývalo a ukazatel venkovní teploty na palubní desce příjemně stoupal. Jen západní vítr byl stále velmi čerstvý, už dva týdny. Na Leucatském jezeře se obrovskou rychlostí proháněli surfaři a pláže u mořského břehu halil neustálý závoj zvířeného písku. V rezortu Canet-Plage jsme si našli místo za ohradou placených lehátek, které bylo před vichrem  alespoň trochu chráněné. A třicet kroků daleko jsme měli bar s výborným espresem. To je asi tak vše, co se dá o tomto letovisku říct, jinak je to na pohled hrůza. Hned za silnicí u pláže betonové kostky hotelů a apartmánů, celé město má jen jediný účel - pobrat přes léto co nejvíc turistů a nabídnout jim nějakou tu kýčovitou zábavu. Kolem páté jsme se sbalili a přesunuli do Perpignanu. Zaparkovali jsme v podzemní garáži v centru města, v turistické kanceláři si vzali plánek a instrukce, co zde stojí za vidění. Proplétali jsme se uličkami se spoustou obchůdků s módou, pěší zóna v centru tímto připomínala chodby v našich nákupních střediscích, ale obchody jsou zde součástí původních budov a celé to působí docela příjemně. U katedrály svatého Jana Křtitele jsme se obrátili a zase jinými zákrutami se dostali zpět na nábřeží řeky Bassy, která městem protéká. Demonstrace na podporu Palestiny už byla pryč a my si našli nerušené místo na večeři v jedné z mnoha zahrádek, které tu mají restaurace vyložené. Už zšeřeným městem jsme se po jídle prošli k Castilletu, jenž je vstupní branou do města, současně jeho emblémem a dnes je prostorem muzea historie severní Katalánie. Na palác mallorských králů se nedostalo, už jsme zkrátka nenašli energii pouštět se na další historický exkurz.

 
 

Čtvrtek 31.7.2014 - Beziérs







Konečně pravé jihoevropské počasí, jak jsme si ho představovali. Vedro k zalknutí, vzduch se ani nehne, obloha bez mráčku. Tentokrát jsme šli nejdřív podívat na město, teprve potom se vyvalit na pláž. Tím městem bylo Béziers, jedno z nejstarších sídel ve Francii, obývané již za časů Féničanů, pak Římany, načež zcela vypáleno a vyhlazeno na začátku 13. století.  Tentokrát jsme stihli otevřenou tržnici v centru města, v kořenářství jsme tam nakoupili pytlík celých sušených chilli papriček, ze kterých jsme v Perpignanu koštovali naprosto lahůdkově pálivý olej. Opět nás překvapil volný vstup do velkolepé katedrály sv. Nazara, působivě se tyčící na vršku nad řekou Orb. Úzkým a strmým točivým schodištěm jsme na její věž vylezli jen ve třech spolu se ségrou a Ájou, ostatní relaxovali na lavičce ve stínu kostela. Odměnou nám byl skvělý výhled na město i daleko do kraje za řekou. S pannini v ruce jsme se pomalu došourali uličkami zpět k autům a s menšími zmatky dojeli na Vias-Plage. Přestože v propagačních materiálech se tato pláž pyšní nejteplejší vodou v Languedocu, cedule  u pláže hrdě oznamovaly, že má voda celých 17°C. Takže po grilování na písku to vždy jen zasyčelo, když jsme se ponořili do vln. Sedmnáct však měla voda jen do metru a půl. Co bylo hlouběji, záblo jak moře Laptěvů. Zato ale mělčina skrývala množství krásných škeblí a tak jsme viděli naše holky neustále v předklonu či se zadkem vystrčeným na hladině. Cestou zpět jsme se stavili na okraji Béziers v Carrefouru na poslední nákup, hlavně vína a dobrůtky domů do Čech. Bohužel jsem zjistil, že vyzkoušená vína, která jsme minulý týden koupili u St. Pierre des PuisCarcassonne, zde vůbec nejsou, a naopak zde mají zastoupené zcela jiné sklepy. Co naplat, do vozíku jsem nasázel několik vybraných lahví červeného a růžového, doma budeme testovat nanovo.
 

Pátek 1.8.2014 - Pont du Gard, Avignon
 







Za sedačkami v kufru auta odpočívá pětačtyřicet lahví vína. Není proto divu, že jsme naše věci do vozu dostali jen stěží, kufr nacpaný až po střechu. I u Kašperků museli pečlivě využít každý litr úložného prostoru. Balení provázela poněkud hysterická atmosféra. Ivča totiž v naší ložnici narazila na dva štíry. Jeden prcek měl asi tři centimetry, ale druhý byl očividně jeho starší brácha, ne-li taťka. Potvrdili jsme jejich nález do knihy návštěv. Ještě, že šlo o poslední den, nevím, kde by jinak Ivča spala. Děti pilně nosily do popelnic řady lahví, které jsme během čtrnácti dní zdolali, za to si vysloužily držkovou od nějaké místní paní. "Úplně hystericky na nás řvala. A francouzsky!!!", rozčilovala se Alice, že se s nimi zbytečně tahala na kopec, kde byla popelnice na tříděný odpad. Ještě než jsme odjeli, na poslední chvíli jsem odlovil kešku u kostelíka, kterou jesm měl celé dva týdny doslova pod nosem.
Nechtěli jsme si nechat ujít historické skvosty, které se nacházejí cestou domů. A tak jsme kousek za Nimes sjeli z dálnice a za chvíli už stáli  mezi mnoha auty na parkovišti u Pont du Gard. Ale lidé spíš proudili směrem od mostu na parkoviště a navíc se pak rozptýlili podél břehů řeky Gard. Holky šly hned do plavek a srdnatě se vrhaly ze skalnatých břehů do tůní. Koupání pod gigantickým akvaduktem z roku 19 př.n.l. má velké kouzlo. Už za soumraku jsme potom vešli skrz hradby do centra Avignonu. Posilněni poslední francouzskou večeří jsme se propletli uličkami k monumentálnímu papežskému paláci a nakonec k Pont Saint-Bénézet, čili k onomu notoricky známému avignonskému mostu, co na něm všichni tančí. Tedy k jeho čtyřobloukovému torzu, které tu stojí od posledních ničivých povodní v roce 1668. Vše už samozřejmě zavřené, ale pěkně nasvícené. Krásná tečka za francouzskými prázdninami. 

 

 
 
 
© Jdemeven 2014