Když už sešlo z výletu po hřebenech, přemýšlíme, co dál s načatým dnem. Zpátky se nám vracet nechce. Vidíme, že spousta aut přijíždí a odjíždí po cestě směrem na východ ze sedla, směrem k Bolognole. Koukám do mapy a vidím, že bychom mohli situace využít a dojet na východní stranu hor do Rubbiana, odkud se dá jít do pekelné rokle Gola l’Infernaccio. Když jsem před dovolenou hledal na internetu informace o Monti Sibillini, často tam tahle přírodní zajímavost vyskakovala. Podobnou kamenitou cestou jako nahoru se teď spouštíme dolů. A z Bolognoly nás navigace navádí na další nezpevněnou cestu pořád někam dolů do nížin. Ale nějaká auta na ní potkáváme, tak je snad průjezdná. Holkám už začíná být ze všech těch zákrut pěkně blbě od žaludku, naštěstí už projíždíme Rubbianem a na cestě začínají být na husto zaparkovaná auta. Nejspíš už budeme blízko nástupu do rokle. Jsou čtyři hodiny. Cestou jíme poslední svačinu a potkáváme spousty lidí, jak se vracejí k autům. Ale tepla je víc než dost, vidět je dlouho, tak pokračujeme. Rokle je celkem pěkná v místech, kde říčka Tenna teče průrvami ve skalách, jinak je to ale celkem obyčejná procházka kolem potoka. Jsme asi zmlsaní. Taková procházka Židovou strouhou byla mnohem větším dobrodružstvím. Polykáme metry, jestli nenarazíme na něco senzačního, ale nic a tak obracíme kroky zpět k autu. Cestou zpět jedeme pod hřebenem Monte Vettore, silnice jsou opět fest zamotané, všechny ženské v autě jsou čím dál zelenější. Konečně u Norcie najíždíme na rovnější úseky a těch pár kilometrů do Preci už nějak překlepeme. Kilometrů jsme dnes najeli mnohem víc, než jsme plánovali. Já si alespoň užil offroadu, pro jiné to byl nápor na nervy.

Dnes žádné hřebeny. Po desáté se přesunujeme do Norcie, malého, ale ve zdejších měřítkách důležitějšího města, rodiště svatého Benedikta. Celý historický střed je obehnaný hradbami a tak je izolován od nového, rostoucího předměstí. Jednou z bran vstupujeme do historického centra a rázem se ocitáme v klasicky úzkých křivolakých uličkách. I když, na druhou stranu, už jsme v Itálii viděli dost měst s podstatně pitoresknější změtí ulic a domů. Líbí se nám ale atmosféra, která je velmi cítit všedním životem místních italů. Tu pozdravení obchodníků svým známým, tam zase strýcové sedí ve stínu podloubí a tlachají kdo ví o čem. Norcia zkrátka není „zkažená“ přílišným turismem. Po poledni jsme hotoví a se sáčkem výtečných broskví stoupáme nějakých devětset metrů výš na velkou Castelluccianskou pláň, Piano Grande. Samotná vesnice stojí na vršku kopce pod úbočím Costa del Vettore – srázu, jehož hřeben tvoří nejvyšší vrcholky Monti Sibillini včetně té nejvyšší, bouřkové hory Monte Vettore. My se nejdřív zastavujeme u ranče, kde chovají celé stádo koní. Projížďky jsou v tomto „italském Mongolsku“ populární. Holky se od hnědáků téměř nemůžou odtrhnout. Nás ale čeká procházka na Monte Veletta, kopec ještě nějakých stošedesát metrů nad Castellucciem. Z cesty a z vrcholu jsou nádherné výhledy na pláně, vesnici i hory kolem. Hřebeny se sice halí do mraků, ale v naší výšce je velmi příjemně a hlavně nefičí tolik jako včera. Zpátky v Castelluciu potkáváme u auta partu turistů z Prahy. Chystají batohy na pětidenní trek do hor, tak jim popřejeme šťastnou cestu a sami se vydáváme na točitou cestu zpět do Preci.

Středa 18.7.2012 - Lago di Fiastra

Na fotkách z letáků nás zaujala tyrkysová voda jezera Lago di Fiastra úplně na severu parku Monti Sibillini. A azurové nebe s teplotami kolem třicítky také láká daleko více k nějakému koupání, než k lození po horách. Malovali jsme si, jak si uděláme kolem jezera výlet a tu a tam se vykoupeme. A tak dost koukáme, že jsou v St. Lorenzu udržované pláže a betonové chodníčky. Mimo tento „přírodní koutek“ se žádné cesty nevyskytují . Asi půl kilometru stranou nacházíme přijatelný plácek ve stínu dubů a tak shazujeme batohy a během chvíle se cachtáme ve vodě. Vápenaté podloží dává jezeru krásnou barvu, ačkoli voda není úplně průzračná. Lenošíme asi dvě hodiny, pak už nás to nebaví. Podle letáku má být dál po proudu řeky Fiastry Grotta dei Frati, jeskyně, kde od třináctého do šestnáctého století přebývala komunita mnichů tzv. Clarenů, kteří byli něco jako františkánští disidenti. Na místě, kde turistická stezka opouštěla silnici, se nachází i mapka. Bohužel zjišťujeme, že k jeskyni bychom se dobrali minimálně za hodinu a půl. Teď jsou čtyři, to bychom se domů dostali až kdovíkdy. A s nejistým výsledkem, jestli je jeskyně skutečně nějaká perla, nebo dnes už jen díra ve skále. Zklamaně výpravu odpískávám a oznamuji, že se vracíme do Preci. „Hurá!“, bezelstně jásají holky. Vidina dovádění v bazénu jim zní mnohem, mnohem přitažlivěji…

Čtvrtek 19.7.2012 - Piano Grande z Monte Pellicciara Vzhledem ke včerejšímu turistickému debaklu jsme se rozhodli dnes pochlapit. Vstáváme na budík, abychom se včas vykopali z domu. To se nám daří. V plánu mám dojet do Castellucia a odtud polňačkou pod hřebeny Monte Argentella (2200m) s tím, že se pak pěšky vyškrábeme trochu výš a prohlédneme si zblízka vrcholy Palazzo Borghese (2145m), a taky že se aspoň z dálky podíváme na vrchol hory, která dala jméno tomuto parku, Sibilna hora – Monte Sibillä (2173m). Plán vzal bohužel za své, když před onou polní cestou stála značka se zákazem vjezdu. Co teď? Po konzultaci s mapou jsme jako náhradní řešení popojeli kousek dál do sedla Forca di Presta (1536m), odkud se vychází na nejvyšší horu Monte Vettore (2476m). Ne že bychom si na ni brousili zuby. Venku skoro třicítka a navíc je po jedenácté hodině. Máme na výběr – buď se vyšplhat na jejího menšího brášku Monte Vettoreto (2052m), nebo jít na opačnou stranu po mnohem nižším hřebínku a jen tak si užít výhledy do kraje. Samozřejmě vítězí tato druhá varianta. Na kopci nad námi mají navíc nachystaný start nějací paraglideři, tak bychom se na ně mohli podívat. Bohužel jim nepřeje vítr. Jeden sice odlétá někam pod obzor směrem na Piano Grande, ale druzí dva se co chvíli pokusí zvednout padák, jen aby se jim zase zamotal. Vzdávají to, když jednoho z nich padák odvleče pár desítek metrů po zemi plné ostrých kamenů. Další představení se nekoná, tak pokračujeme zvlněným hřebínkem až na nejvyšší bod dnešní procházky, Monte Pellicciara (1687m). To už všechny tři ženské velmi hlasitě protestují, že v takovém vedru chodí na výlety jen magoři. Po hlavní a celkem pohodlné cestě se vracíme k autu. V Norcii je 39 stupňů, k tomu přicházejí opět zákruty cestou do Preci. „Tak komu je špatně, jen mamince?“, ptám se, když kolem sebe vidím ztrhané obličeje. „Mě taky“, zaskučí Klára. „ A mě je taky blbě“, nezůstává pozadu Alice. „To je zvláštní, mně je úplně senzačně, klidně bych si to dal ještě jednou“, popichuju holky. „Tatínek je tak trochu Ital, že jo? Že mu to vedro nevadí, že jo?“, reaguje na to Klára. „Tatínek je spíš tak trochu Maďar…“, odtuší Ivča. „A navíc vždycky děsně rychle vypění!!!“, nasadí rozhovoru korunu Alice.       Pátek 20.7.2012 - Preci Relaxujeme. Bazén, petangue, čtení, karty. Ale teky trochu balení, když zítra do deseti musíme apartmán uvolnit. K večeru se jedeme podívat na nedaleký klášter Svatého Eutizia - l'abbazia di Sant' Eutizio. Klášter, posazený ve stráni údolí Castoriana nad řekou Campiano, byl založený v šestém století syrskými mnichy a údajně byl často navštěvován mladým Benediktem z Norcie, který považoval syrské mnichy za své spirituální otce. Po velmi dlouhou dobu bylo opatství hlavním centrem aktivit města Preci a bylo domovem důležitých lékařských a chirurgickcýh škol, známých až za hranicemi Itálie. Ve vzduchu je slabě cítit kouř a viditelnost je také podstatně horší než dopoledne. Asi někde hoří a vítr donesl rozptýlený dým až sem. Poslední večer nevaříme, ale jdeme na večeři do Preci. Za celou dobu jsme se do městečka nepodívali, byť nás každé ráno budily jeho zvony a neuvěřitelné hýkání oslů v údolí. V úzkých a strmých uličkách města jsme úplně sami. Pár jich procouráme a pak míříme k jediné otevřené restauraci na vršku městečka. Preci bylo původně jen vesnicí, ve třináctém století srovnané se zemí během konfliktů mezi feudály a papežem. Když bylo za papeže Pavla III. obnoveno, začalo se prosazovat jako centrum chirurgie a medicíny. S tím rostla i jeho prestiž a tvář a brzy vyrostlo v elegantní opevněnou vesnici. V šestnáctém století byli chirurghi z Preci známí po celé Evropě, zejména pro operace kýly. A kastrace. V roce 1588 papež Sixtus zakázal ženám vystupovat a zpívat v divadlech. Preciánští chirurgové zjistili po jedné operaci kýly, že mladíkovi zůstal žensky sopránový hlas, ale s mužnou silou. Během dalších dvou století modulované hlasy kastrátů - tehdy zámožných a zbožňovaných - budily nadšení napříč kontinentem. Kapitoly této nemorální medicíny se uzavřely na začátku 19. století. Jeden z posledních známých castrati, Domenica Mustafa, skladatel a hudební ředitel la Cappella Sistina, se narodil ve Valnerině v roce 1829, vzdálené jen několik kilometrů od Preci, města proslulých chirurgů...     Sobota a neděle 21.-22.7.2012 - Vieste           400km přejezd do Puglie na Gargano je pohodový, nikam nespěcháme, času máme víc než dost. Na nějakou dobu nás brzdí kolona aut zastavená policií na severním pobřeží. Na rozsáhlém území tak hasiči dohašují požár, nad hlavou nám krouží hydroplán, který z trupu na doutnající háje vypouští mračno vody, hned v zápětí si sedá na mořskou hladinu, aby doplnil zásobu, a zase dokola. Po několika kolečkách nás příslušníci pouštějí dál. Navigace nás směruje kamzičími stezkami skrze nekonečné olivové háje, vůbec netušíme, kde jsme, až se vynoříme přímo u kempu. Mobilhaus je sice titěrný, ale za to září novotou. Ještě týž den jdeme vyzkoušet pláž, vzdálenou asi 400 metrů. Jemňoučký písek, deštníková pole z místních hotelů, ale pro „ty zvenku“ se místo najde. Je to prima pro děti, vstup do moře je velmi pozvolný, jako u Balatonu. Voda je doslova jako kafe, takhle teplé moře jsme snad ještě nezažili. Koupání opakujeme i v neděli, taková idylka u moře. Na večer se vydáváme na procházku do nejbližšího města Vieste. Míříme do historického centra – změti uzounkých uliček. Obchůdky s tretkami se střídají s pizzeriemi a s místními obyvateli posazenými na schodech svých domů. Chvíli tak bloudíme, holky šmejdí, kde by si pořídily něco na památku. Předpověď počasí hlásila večer příchod bouřek a skutečně se na severu začínají sbírat černočerná mračna. Cestou k autu objevujeme místní tržnici, spousta zeleniny, desatera druhů oliv, koření, salámů a sýrů. Tentokrát jen kupujeme koření, ovoce a olivy, ale asi sem ještě zajdeme. Jen co dojedeme zpět do kempu, začne se blýskat a spouští se vydatný liják. Vzduch rázem začíná silně vonět z pokropených cest a pinií. Pondělí 23.7.2012 - Porto Greco     Podle zpráv by dnes mělo celý den pršet, tak jedeme jen tak prozkoumat pobřeží na jih od kempu. Mapka, co jsme dostali v recepci, slibuje několik kamínkových pláží. Celkem záhy přijíždíme k nejbližší veřejné pláži Porto Greco, respektive k cestě, která na pláž vede. U silnice je plac na parkování, zatím jsme jediní. K pláži je to asi kilometr z kopce. Alice v kroksech si stihne na stezce dvakrát natlouct nos a odřít nohy. Ani nevěří, že cesta vede k moři. A najednou jsme tam, na oblázkové pláži ze stran uzavřené skalami a útesy. Úplně sami. Nasazujeme s Alicí šnorchly a spěcháme do vody. Přichází zklamání. Viditelnost v moři je maximálně dva metry. Ačkoliv je dno kamenité, vše je porostlé hnědými řasami. Dvacetimetrové viditelnosti na chorvatské straně jsme na hony vzdáleni. Alice plave hned za mnou, ale ve vodě ji nevidím, musím vždycky vykouknout nad hladinu. Ve vlnách u pobřežních skal se mi to zdá docela nebezpečné, protože se ukážou, až když jsou příliš blízko. Na druhé straně je pláž plná dokonalých oblázků, od zářivě bílých, přes barevné, až po tmavě šedé. Vybíráme, co by se nám hodilo domů na dekoraci. Na konci dne mám batoh o dost těžší než ráno. Předpověď počasí se zřejmě sekla, celý den nekáplo, nejdřív bylo příjemně pod mrakem, nakonec sem tam vykouklo i slunce. Během dne se pláž trochu zaplnila, ale stále nám připadala pohádkově volná a příjemná.   Úterý 24.7.2012 - Peschici     Ráno prší, celé nebe je zamračené a tak by to mělo být až do oběda. Sedáme do auta a jedeme asi dvacet kilometrů na sever, že se podíváme na druhé větší město v okolí, na Peschici. Začátek je rozpačitý. Ještě trochu krápe, většině obchodníků začíná siesta a „nové“ město nás rozhodně neoslňuje. Až když zabrousíme do historické části směrem k někdejšímu hradu, opět se dostáváme do úzkých uliček s vyleštěným vápencovým dlážděním. Navíc se začínají trhat mraky a je nám stále větší a větší vedro. V hradu, který má ovšem do našeho pojetí českých hradů velmi daleko, nějakým nedopatřením kupujeme vstupenky do muzea útrpného práva. Už po několika exponátech jsou holky vyděšené, až to musí rozdýchávat vykloněné z oken, a nejraději by šly okamžitě pryč. Naštěstí není expozice příliš rozsáhlá a tak jsme během pár minut venku všichni. Ani nám dospělým pohled na mučidla a historické výjevy nedělal kdovíjak dobře. Nálada se na sluníčku lepší a kulminuje v obchůdku s obrazy, kde nám učaroval obrázek místního pobřeží s ukotvenými rybářskými loďkami. Za deset Euro neváháme a odnášíme si památku na Gargano s sebou. Mám v úmyslu se po cestě zpět podívat zblízka na historické rybářské bašty - takzvané Trabucchi, které jsme na pobřeží viděli, když jsme v dešti jeli do Peschici. K naší lítosti jsme ale záhy zjistili, že se k nim kvůli soukromým pozemkům vůbec nedostaneme. Protože se obloha už dočista protrhala, zastavujeme u pláže Sfinale a jdeme si ještě trochu poležet a vykoupat se. Jsou docela velké vlny, ale přitom ještě bezpečné, tak akorát dobré na řádění s holkama. Mezi koupáním mě zláká k procházce po pláži Torre Sfinale, ruina jedné z mnoha saracénských obranných věží, které jsou k vidění podél většiny pobřeží na Garganu. Tyto hlásky sloužily jako ochranný systém proti nájezdům barbarských pirátů a Turků z východu z území Řecka a Albánie. Až v devatenáctém století se účel věží změnil na ochranu před invazemi samotných Saracénů, které čas od času ohrožovaly puglijské pobřeží. Byly stavěny na dohled jedné od druhé a mohly tak rychle předávat signály na velkou vzdálenost.     Středa- pátek 25-27.7.2012 - Vignanotica     Včera dopoledne pršelo a po obědě jsme se váleli na písečné pláži u kempu, proto jsme si na dnešek naplánovali cestu na pláž Vignanotica, jednu z větších oblázkových pláží nedaleko Mattinaty. U placeného parkoviště tady čeká dodávka, která pendluje asi půl kilometru na pláž a zpět. Vignanotica není tak nepřístupná jako Porto Greco, ale těch pár desítek lidí se na ní pohodlně rozprostře. Nad oblázkovou plážičkou tak deset metrů širokou se tyčí vysoké bílé vápencové útesy s mnoha malinkými jeskyněmi. Ty jsou už bohužel všechny obsazené, takže jsme o poležení ve stínu připraveni. Nu, měli jsme si přivstat. Naštěstí se sluníčko pomalu sune k západu za skály nad našimi hlavami a tak nám zanedlouho milosrdný stín stoupá od nohou výš a pomalu nás sluneční paprsky opouštějí docela. Zhruba v tu dobu se k pláži sjíždějí lodě s hromadou turistů na okružních plavbách kolem graganského pobřeží a kolem našeho ležení je to během chvíle jak v úlu. Ještě že jejich zastávky trvají asi půl hodiny, pak se znovu rozhostí klid. Jdu s holkama na konec pláže, až kam nás útesy pustí. A pak ještě kousek dál do vodou vymletých jeskyní. Sice v nich stačíme, ale holky z té hory kamene kolem sebe nemají dobrý pocit a tak se raději vracíme a cestou si na sobě Klára s Alicí trénují, jak se správně dávají pasany. Mě se podobně jako loni opět podařil vtipný kousek, když jsem se několikrát vykoupal s klíčky od vozu v kapse plavek. Díky bohu konstruktéři vozů Volvo asi počítají s extrémy, vše funguje, tak jak má a my se můžeme těšit na 1600 kilometrů dlouhou štreku do Hradešína...

© 2012 Jdemeven.cz