Mapa s vyznačenou trasou.

Sobota, 27.11.1999

Je něco málo po šesté ráno a my konečně opouštíme Prahu a míříme přes Dvořiště, Salzburg a Villach do Slovinské Planice. Zhruba polovinu cesty se plazíme v husté mlze, která naštěstí s rostoucí nadmořskou výškou řídne a v Planici nás vítá nádherné počasí bez jedniného mráčku.

Původně jsme měli v plánu dojet až na parkoviště u Domu v Tamarju, ale pravděpodobně je vozem dostupné jen v letních měsících. Nyní, zvlášť po sněhových kalamitách z minulého týdne, udržovaná silnice končí pod skokanskými můstky. Placené parkoviště, hlídač po nás chce 500 Slovinských tolarů. Máme jen marky a v tom případě je to za šest. Doufáme, že nás příliš neoškubal.

Dokončujeme poslední přípravy na cestu a o půl třetí vyrážíme po udržované cestě k Domu v Tamarju. Přes všechna ujišťování, že jsou hory přístupné po celý rok, se hned z kraje dovídáme, že je tomu tak pouze do konce října. Co naplat, doufejme, že nás nepotkají žádné problémy. Na Dom v Tamarju (1108m) jdeme zhruba hodinu, proti nám zástupy lidí vracejících se z odpolední vycházky. Směrem nahoru snad nikdo jiný nejde.



Za chatou se s námi loučí jak civilizace, tak i vyrolbovaná cesta a začíná fáze, kdy si musíme cestu prošlapávat vrstvou poměrně čerstvého sněhu. Tady níž v dolině je ho asi 30-40 cm, přesto se tempo výrazně zpomaluje a my dalšího jeden a půl kilometru jdeme víc jak hodinu. Soumrak začíná kolem čtvrté a tak si na příhodném místě začínáme vyšlapávat plácek, kde by bylo možné postavit stany. Na nečekaný problém narážíme až po cca hodině "spánku". Podařilo se nám pod sebou uválet sníh do podoby celkem slušného tobogánu a tak jsme se nejen my, ale i celý stan pomalu nasouval k nic netušícím sousedům. S ukrutným přemáhánim vylézáme a poponášíme stan výš do hlubokého sněhu, kde se nám nakonec daří "zakotvit" tak, že až do rána můžeme celkem pohodlně spát. Noční teplota v údolí je odhadem kolem -8 až -10 stupňů, každý je navlečen do všeho, co s sebou nese, není to hrozné, zima se neodbytně vkrádá jen do prstů u nohou a tak naprosté ticho mezi stěnami hor čas od času ruší šustění spacáků, to jak se snažíme rozproudit krev v mrznoucích chodidlech.

Nedělě, 28.11.1999

Vstáváme asi v 7:30. Snídaně, zabalit, duševně se připravit na dnešní výstup, zapnout návleky, navléknout hůlky a do boje. Nemáme moc dobrou představu jak rychle budeme postupovat, tak si ani nestanovujeme nějaký pevný cíl. Rádi bychom ale vystoupali někam ke Kotovu sedlu (2134m). Brzy zjišťujeme, že o rychlosti se snad ani nedá mluvit, na špici se střídáme každých pár desítek metrů, prošlapávání stále hlubšího sněhu je nesmírně namahavé, zkrátka záběr. Tamarksá dolina se začíná strmě zvedat k Jalovské škrbině. Stoupáme sevřeni z východní strany hřebenem Mojstrovky, na straně západní zase stěnamy, které dále stoupají až k hraničním vrcholům. Jedniné slunce, které vidíme, ozařuje pouze vrcholy Tamarských stěn, my sami se od rána potácíme v chladném stínu a o hřejivém sluníčku si můžeme leda nechat zdát.

Pod sebou vidíme, že v našich stopách vesele stoupá trio dalších lezců. Celkem rychle nás dohánějí a my si s úlevou děláme přestávku a pouštíme je před sebe, aby nám cestu trochu prošlápli. Jsou to tři borci z Lublaně, vyrazili na jednodenní výšlap z Planice na Kotovo sedlo a zpět. Jde se nám teď sice o něco lépe, ale na druhé straně nám strmý žleb dává dobře pocítit, co je to překonávat zemskou gravitaci.

Pod Jalovksou škrbinou (2138m) měníme směr a traverzem se dostáváme více na západ směrem ke Kotovu sedlu. Hned z kraje nacházíme báječné místo pro bivak, z jedné strany kryté obrovským balvanem, a směrem na sever nabízející skvělý výhled do Planické doliny a dál do Rakouska, kde na obzoru bíle září vrcholky rakouských Alp. Odpolední slunce barví do oranžova stěnu Kotovy špice (2376m), je nám skvěle, hlavně, že už dneska nemusíme nikam lozit. Nezdá se to - výstup nám zabral celý den a přesto jsme podle mapy ušli asi čtyři kilometry. Už jsme opustili naši původní představu, že se vyškrábeme na Jalovskou škrbinu (případně na Jalovec - 2645m) a podél Veliké Dniny se přes Tičarjev dom vrátíme zpět do domu v Tamarju a do Planice. To ani náhodou, ale hlavu z toho těžkou nemáme. Hlavním smyslem této akce je okusit, co jsou Julské Alpy zač, a myslím, že nám to hory dávají patřičně na vědomí.

Pondělí 29.11.1999

Chvíli po snídani se do nás konečně opřelo sluníčko a teď, když se opět plahočíme sněhovými návějejmi, nám začíná být ve všem tom oblečení docela vedro. Vyrazili jsme asi v deset jen tak nalehko, stany i s výbavou nechali stát pod balvanem. Naším cílem je přejít sněhové a morénové pole, vyškrabat se na Kotovo sedlo, no a pak uvidíme, jestli se nám zdaří zlézt i Jalovec. Taky podle toho, jak bude tahle hora, neznámý cíl naší výpravy, vypadat.

Opět se potvrzuje nenápadná náročnost terénu, když cca jeden kilometr šlapeme přes dvě hodiny. Pár posledních strmých metrů před sedlem.....  a padá nám čelist, protože se před námi otevírá další hluboká a strmá dolina a na její protější straně ostrý hřeben s mohutnými vrcholy. Rokle, kam se podíváš, ani náznak nějaké schůdné stezky, prostě jak se říká - konečná.

Začíná veliké bádání a diskuse o tom, který vrchol je vlastně Jalovec. Kroutíme mapou i hlavami, je to ten naproti přes dolinu? Nebo jiný? Ale sakra jaký? Vylučovací metodou docházíme k ohromujícímu závěru, 

že Jalovec je vlastně ta skála, na kterou jsme celou cestu nahoru koukali a pod kterou nám teď stojí stany. Některým trvá déle, než se s tímto novým poznáním smíří, jiní nenápadně skrývají své rozpaky nad tím, že (jak se to mohlo stát ?!?) nedokážou pořádně číst v mapě.

Co dál? Vaříme čaj, je jasné, že pokusit se jít na Jalovec by byla akce přinejmenším riskantní, jsou dvě hodiny po poledni. Nabízejí se dvě varianty. Ještě chvíli pochodit po hřebenu, sejít k bivaku, přečkat další noc a v úterý ráno se zabalit, slézt do Planice a jet domů. Nebo se sbalit hned, dolů to nemůže dlouho trvat a odjet do Čech ještě dnes večer. Druhá možnost vítězí, aspoň ušetříme úterek.

Vítr nám bohužel za tu malou chvíli zafoukal většinu stop, které jsme si dneska prošlápli a tak se musíme brodit i zpět ke stanům. Přesto postupujeme o poznání rychleji, je poznat, že scházíme z kopce dolů. Sbaleno máme hned a kolem třetí hodiny začínáme sestupovat do doliny Tamar. Začátek je naprostá senzace. Strmý svah doslova vybízí k svezení. Stačí sednout na zadek, nadzvednout boty, trochu se předklonit a "uuuaaaaaaaaaaa.....", pomyslné počítadlo metrů, tak těžce vystoupaných, vesele odpočítává a my si to mydlíme dolů bez větší námahy. Krátký návrat do dětských let...

V dolině jsou již prošlapané stopy poměrně dobře patrné a tak svahy brzy necháváme za sebou. Je to paradoxní - cestu, kterou jsme lezli nahoru celý den, zvládáme za dvě a půl hodiny. Za chatou v Tamarju se začíná stmívat, ale tady už je cesta opět vyrolbovaná a tak v pohodě scházíme do Planice k autu. Převléknout do suchého a davaj domů. Za Lincem se znovu noříme do kvalitní mlhy, která trvá prakticky až do Prahy.

Je jedna hodina po půlnoci, všichni jsou rozvezeni domů a nejspíš se nahřívají v horké vaně. Stačí jen přivřít oči a ocitáme se zase zpátky na slunné pláni mezi alpskými velikány, nebe je temně modré, není slyšet nic než vítr jak si hraje s navátým sněhem...

Plánovaná trasa:  Dom v Tamarju - Kotovo sedlo - Jalovec -                              Jalovská škrbina - Tičarjev dom -                              dom v Tamarju Skutečná trasa:  Planica - dom v Tamarju - Kotovo sedlo -                              dom v Tamarju - Planica Hlavní poznatky: - Julské alpy nejsou žádné "kopečky"                             - do podobných hor jen v létě                             - příště stačí dvakrát míň jídla                             - i tak, nejsme žádná "béčka"