A protože o nějakém chození nechtěl nikdo ani slyšet, byl plán zcela jasný - válet se u moře. Obloženi dekami a vybaveni kartičkou pro vstup do kempu jsme se hned druhý den dopoledne batolili na vyzkoušenou pláž. "Hlavně si tu kartičku nezapomeň v plavkách!", varovala Ivča. "Don't worry, nejsem blbej, no ni?" Nenechal jsem v plavkách jen papírovou kartičku, ale taky klíče do auta, a hned s Alicí vyrazil šnorchlovat. Ze vstupenky zbyly nečitelné cucky, z dálkového ovládání zámků šly místo signálu jen bubliny, chjo... Ještě že měl pan domácí jednu kartu v rezervě. Já už se jí nedotkl, ve správě ji měla po zbytek týdne Ivča.
S Ivčou jsme udělali ještě jednu chybičku. Nechali jsme se první den namazat od holek. A protože řízení kvality těmhle děvčátkům ještě nic neříká, oba jsme večer skončili s velmi ostře vymezenými rudými fleky, kam se opalovací krém nedostal. Trochu bolestná zkušenost...
V úterý jsme se navečer jeli podívat do Šibeniku. Staré město je pěkně ve svahu, nechybí tam proto strmé uličky se schody, některé temné tak, že se do nich holkám vůbec nechtělo. Vápencové dláždění je tísíci bot ošoupané do lesku, za deště to může být slušná klouzačka. Krásným zakončením procházky byla unikátní katedrála Svatého Jakuba, kde právě končila mše a z vchodu se ještě ozývaly tóny varhan. 
Ve středu byl asi nejteplejší den a nejmíň mraků na obloze. Ti, co ošidili mazání, zrůžověli (já a Ivča). V moři se vyrojila spousta nějakého planktonu či co, skoro přes něj nebylo vidět, naštěstí nekousal...
Zato o den později už časně ráno foukal prudký vichr. Ale temná mračna se přehnala a nechala za sebou blankytnou oblohu. My se na pláž se vydali až kolem jedné po dopoledním lenošení. Přestože už vála jen lehká bríza, překvapily nás poměrně velké vlny. Trochu jsme v nich s holkama poblbli. Zatímco jsme se slunili, vlny rostly a rostly, vyháněly plážáky, co leželi blíž k vodě, a nakonec so do vody odvažovali jen dospělí a puberťáci, na malé prcky byl přiboj opravdu moc drsný. Naprostá většina kempařů stála v bezpečí na břehu a fotila a točila. Samozřejmě jsem neodolal a musel si vlny vyzkoušet. Jak jsme se tlemili, když nějakého bláznivého puboše vlna chytla a vymetla s ním kamenitou pláž. A najednou plác ho, facka z prava a už se mi záda drhnou o dno, dokud mě voda nevyvrhne na břeh jako onoho vorvaně. Když jsem vyplaval dál na moře, skutečne bylo vidět i cítit, jak jsou vlny mohutné, chvíli jsem byl "na kopci", chvíli "v údolí". Do toho jsme holky nepustili a jen se nechávali příbojem kropit na balvanech u břehu. Až později odpoledne se vlny trošičku umoudřily, tak akorát aby zase prckové mohli do vody a přitom si v nich ještě užili srandu. Celé odpoledne azuro, a to měl mít čtvrtek nejhorší počasí za celý týden. Je to zde trochu nevyzpytatelné.
Za pět dní jsme naslunění a nasolení tak, že se nám už v pátek moc na pláž nechtělo. Navíc bylo pod mrakem. Pobalili jsme si předem věci, abychom nemuseli v sobotu vstávat kdovíjak brzy, a odpoledne odjeli do Trogiru. Loni jsme ho viděli jen za tmy, tak ať si ho lépe prohlédneme. První půlhodinu, možná i víc, jsme strávili na místním trhu, kde si Klára vybírala něco na upomínku (Alice si tohle poměrně záhy obstarala ve stánku v Primoštenu). Jakoby se nemohla rozhodnout, ale očividně ji rozhodování netraumatizovalo, narozdíl ode mě, až jsem si musel nervy uchlácholit lahodným krevetím kebabem. Z Trogiru jsme odjižděli po večeři za tmy a vzali jsme to přes kopce, abychom se na tu krásu podívali z vrchu. A skutečně se v serpentinách naskytly pěkné výhledy na město a osvětlené zátoky a ty jsme si s sebou odvezli zpátky domů...