Auto necháváme ve Svoru před sklárnou, pěkně pod lampou, aby stálo na světle a nelákalo živly k nekalostem. Mirkův plán počítal s tím, že bychom mohli přespat na zřícenině Rousínovského hradu, která leží kus stranou od červené značky. Kus za Rousínovem, na rozcestí lesních cest se najednou objevuje policejní auto. "Dobrý večer, pánové, máme tady pátračku. Z nedaleké léčebny se v lese ztratila pětašedesátiletá paní. Červený kabát. Tak kdybyste ji viděli, volejte 158." Mirkova zřícenina je kdesi v kopci, v lese a ve tmě. Miloš prosazuje alternativu přespat až v ruinách Milštejnu a tak i přes remcání Mirka i Vaška nakonec vystoupáme až ke skalní bráně, která kdysi byla hradem. Místo je to pěkné, ale široko daleko žádné dříví, abychom si rozdělali oheň. Kus cesty zpět jsme si všimli velkých hromad smrkových větví po těžbě, tak se tam vracíme. Na pasece nakonec nacházíme i dvě místa pro stany a brzy už se hřejeme u ohně. Drobně mží, ale dá se to zvládnout. Moma ještě v Praze přepadl moribundus, s námi se na vandr nevydal, a ani nám s sebou nedal nic proti trudomyslnosti. Tak vytahuje svoje špijáky Vašek, ale z toho sena nijak extra odvázaní nejsme.

Vaškovo seno mi rozhodně neudělalo dobře. Brzy ráno vybíhám ze stanu s kvalitní potupkou. A za chvíli zase. To už je líp stoupnout si k ohníčku, který ze žhavých uhlíků vykřesal Vašek. Zanedlouho tam stojíme všichni. Míra vypadá taky zbídačeně. Večer dostal svělý nápad dát pod stan igelitovou plachtu. Jak pršelo, nasbírala se do ní voda a tak Mireček ležel celou noc v jezírku. Teď to nad plameny intenzivně suší a nadává. Opět lezeme do vrchu na Milštejn, odškrtáváme si první kešku a pokračujeme dál po  červené k rybníku Naděje, kde odbočujeme na zelenou značku a stiupáme do Horní Světlé. Roubenky v této horské osadě jsou sice krásné, ale hospůdka nikde žádná. Nezbývá doufat, že bude otevřeno na chatě Luž. A má. Usazujeme se k jedinému volnému stolu. Němci mají prázdniny a je jich plný lokál. Po obědě Mirek zkouší, jestli náhodou nemají kmínku, že by nás naučil pít něco vopravdickýho. Naštěstí nemají. Když stoupáme na nejvyšší horu Lužických hor, zatažená obloha se začíná trhat. Na vrcholu je ještě spousta lidí, hlavně Němců. Výhledy jsou parádní, ale ostře fouká, tak se nezdržujeme a po německé straně sestupujeme na modrou značku. Té se pak držíme a víceméně po hřebenu míříme na západ. Českou hranici překračujeme, když už je téměř tma, ale zatím to stále jde bez baterek. To až pod Ptačincem terén znatelně hrubne a nezbývá, než si přisvítit. Chvíli neúspěšně hledáme kešku v bývalém kamenolomu na Čertově pláni, pak seběhneme do Lesné. Mirek s Vaškem kešky neloví, a tak se zatím pozvali do jediného podniku Starý Stožec. Podniku podivného, na webu nabízejí tradiční českou kuchyni a nám nejdřív nechtěli ani to pivo dát. Nakonec sedíme všichni, večeříme brambůrky z vlastních zásob, protože tato hospoda ani to nenabízí. Jakmile ale odejdou štamgasti, majitelé se s námi dají do řeči a pan domácí nám nakonec nabízí, abychom se vyspali v zadní herně na zemi nebo na lavicích. Že je tam i naražený sud, tak ať si děláme čárky. To se nedá odmítnout. Na řadu přicházejí karty, pak únava a omdlíváme.