Dovolená na Sardinii
29.6. - 15.7.2006
Jízda
Pátek a sobota 29.-30.6.
Když jsem asi podesáté prohrabával všehny
krabice, abych našel nějakou nesmírně důležitou položku
na dovolenkovém seznamu, zapřísahal jsem se, že už nikdy
nepojedeme na dovolenou dva týdny po stěhování. V
pátek před polednem bylo ale nakonec vše sbaleno a my
vyrazili na jih za vzdáleným cílem
Sardinií. Po chladných červnových dnech jsme se
těšili, že se parádně ohřejeme. Náš
původní odhad byl takový, že se někde cestou trochu
vyspíme a že bychom se mohli podívat na Florencii za
ranního rozbřesku z naší oblíbené
vyhlídky ve Fiesole. K městu jsme se ale dostali už
krátce po půlnoci. Třeba by noční pohled taky mohl
stát za to. Změť návěští a výluk
nás dovedla až do centra, div že jsme to neprojeli kolem galerie Uffizi
na Ponte Vecchio. Na druhý pokus jsme narazili na nám
notoricky známé Piazza del Liberta a odtud už snadno na
fiesolský kopec. Tam jsme však ke svému
zklamání zjistili, že o nějakém
nasvícení města se nedá mluvit. To jsme si mohli
vyjet na
Ještěd a podívat se na Liberec, výsledek by byl
přinejmenším stejný.
Ranní svítání nás po
krátkém spánku probudilo kousek před Orvietem, městem stojícím na etruské akropoli.
Zastavili jsme na snídani na kopci u vyhlídky na město a
okolní krajinu. Najednou vedle nás zastavují
Bendovi a Kotkovi jsou podle zpráv asi 80 kilometrů za
námi. Společně jsme pak našli místo na sraz a
odpočinek u lago di Bolzena, kousek od Marty. Když začal tmavý
písek na pláži nesnesitelně pálit, sbalili jsme se
a vydali se dál do Civitavechhii na trajekt. Bylo zřejmé,
že jedeme v sezóně. Řady aut  se táhly jako dlouhý
had a všude kolem italský hlahol. Po nalodění
zjišťujeme, že už nejsou žádná volná
místa k sezení, až později v podpalubí na
zádi Kotkovi objevují airplane seating, kam se ještě
vlezeme. Než jsme se vymotali z Olbii, padla seriózní tma
a navigace zůstala v rukou Tomtomů. Adrenalinovou jízdou
dojíždíme do Alghera v půl dvanácté. Po
vykládce věcí a spících dětí
společně usedáme ke stolku na skleničku a jsme nesmírně
rádi, že máme pvních 1550km za sebou.
Kemp
Neděle, 1.7.
Ráno mě probouzí houkání sanitky těsně za
hlavou. Naše bungalovy totiž sousedí s frekventovanou
algherskou ulicí. Pláž kempu je z valné
části obsazená, ale na našich pár dek se
místo ještě najde. Jak se dovídáme od
starší české turistky, poslední
týden vál od severozápadu Mistrál a
promíchal moře tak, že je voda velmi osvěžující.
Skutečně, je podstatně studenější než Bolzenské
jezero. Snad už západní větry ustanou a voda se zase
ohřeje. Holčičkám to však očividně nevadilo, hned se
pustily do cachtání a písečných
prací na břehu.
Navečer jsme vyjeli podívat se do centra Alghera. Kolem
maríny a na valech okolo města se promenovalo spousta
lidí, ale do hustoty na Karlově mostě to mělo pořád
ještě daleko. Po setmění jsme našli
příhodný bar s venkovním sezením u hradeb,
kde došlo i na naše bříška. Cesta z města
trvala sice asi jen pět minut, ale holky i tak stihly usnout a umožnily
nám tak pokračovat v decentním večeru s přáteli
bez vyrušování.
Capo Caccia
Pondělí 2.7.
 
Do Sardinie jsme nejeli kvůli válení na jedinné
pláži a tak jsme se po snídani vypakovali směr Capo
Caccia,
západní mys s majákem, kde se mimo
jiné nachází i Neptunova jeskyně (Grotta di
Nettuno). Jeskyně je dlouhá 1 200 m, největší
podmořské jezírko je asi 9 m hluboké,
dlouhé 120 m a široké 25 až 50 m. Jeskyni v roce
1900 náhodně objevil jeden rybář,
návštěvníkům byla zpřístupněna o 50 let
později. Podle legendy právě tady sídlil bůh moří
– Neptun. Dolů ke vstupu vede stěnami útesů
závratných 656 schodů. Ty se pak ovšem
musejí zase vyšlapat nahoru, což je 
 v
poledním
žáru výkon. Viděli jsme i chlápka, co slezl
dolů, jen aby zjistil, že v pokladně neberou kreditky, a tak se za
brblání otočil a funěl do vrchu ochuzen o kulturní
zážitek. Jeskyně nebyla extra veliká, i přesto ale trvalo
hodinu, než se tam podařilo natěsnat celou výpravu a pak ji zase
vykormidlovat ven.
  Po prohlídce jsme našli pláž jen kousíček
na sever u Torre del Porticciolo, staré obranné věže,
která právě byla v rekonstrukci. Pod ní se
schovával kus písečné pláže v malé,
kryté, azurové zátoce. Písek sice byl jen
asi metr dva do vody, pak už jen kluzké kameny. Dětem to
naštěstí nevadilo a my si mohli pěkně
zašnorchlovat. Vyzkoušel jsem i Ivčiny Swatchky, co v
sobě mají hloubkoměr. Náš nejhlubší
ponor byl do sedmi metrů, to už jsem měl brýle k obličeji
pořádně přicuclé a v plicích paniku. Přímo
u břehu se v mělké vodě vyhřívaly malé rybky a
Alice s brýlemi a šnorchlem, obličej ponořený pod
hladinu, se je snažila chytat vlastníma rukama. Beznadějně, leč
neúnavně.
Bosa
Úterý 3.7.
 
Naše vzpomínky na městečko Bosa, kde jsme v roce 2000
strávili příjemně strašidelný večer, jsou
stále silné a rádi bychom se tam podívali
zas. Den jsme tedy prolenošili na pláži u Alghera.
Vítr trochu zvedl vlny, tak akorát, aby se ještě
holky udržely na nohou a my je nemuseli lovit napůl utopené.
Osvěžující bríza se taky spolehlivě postarala o
to, že jsme byli večer všichni dospělí růžoví jako
prasátka a spáleniny nás škrábaly
celou noc. To je tak, když se padesátkou mažou jen děti a my si
myslíme, že už je naše kůže dost stará na to se
spálit. V šest večer jsme nastartovali vozy a vydali se
pobřežní cestou na jih do Bosy. Vyhlídky na
strmých srázech, kterými se silnice vlnila, byly
nádherné. Stejně tak i Bosa.
Zaparkovali jsme u
starých (a zchátralých) rybářských
domků, odkud to do centra bylo jen přes most. V kostele právě
končila večerní mše. Hned naproti na zdi nás do
očí trkla řada pohřebních oznámení i s
údaji, kdy a kde se budou konat zádušní
mše. Na každého nebožtíka jich připadají
tří, čtyři, Sardiňané své zesnulé rozhodně
nešidí. Úzkými malebnými uličkami se
motáme stále vzhůru, kde je na kopci stará
neudržovaná ruina tvrze. Holčičky mají o zábavu
postaráno, celá čtvrť vypadá jako útulek
pro kočky.
Cestou dolů do centra potkáváme jedinnou
restauraci, kde je narváno k prasknutí. Po chvíli
hledání, už téměř za tmy to vzdáváme
a usedáme na večeři do café na místním
Corso. Zpět do Alghera se motáme silnicí už za naprosté
tmy, stovky zatáček zvedají Ivče žaludek a také se
starají o to, že holčičky ne a ne usnout, vydržely to až do
kempu.
Poklady
Středa 4.7.
 
Ráno jsme se probudili do zamračené oblohy a
čerstvého větru. Takže jsme pozměnili včerejší
plány a místo koupání nabili do GPSky poklady
na severozápadě. První z nich, Tore di Bantine Sale,
měla do
našeho odjezdu neposkvrněný log a tudíž se
rýsovala možnost ukořistit ji jako FTFku. Kdo ji najde
první? Nabízel jsem Petrovi, že už jeden prvonález
máme, ale s díky odmítl, že to se uvidí,
kdo ji objeví dřív. Z parkoviště to bylo
ještě asi 250 metrů a brzy jsme nechali holčičky a
všechny ostatní za sebou. Signál
dobrý, šipka v přístroji nás
směrovala jistě k
jedinnému možnému místu pro schovku.
Štěstí se nakonec usmálo na Sedláčky a
můžeme si tak připsat druhou FTFku. Později jsme se z logu dověděli, že
se štěstím. Jiná výprava z Čech si totiž
poznamenala špatné souřadnice a poklad minula o pět
kilometrů.
 
Další keška
nás zavedla o dvacet kilometrů dál do
opuštěné těžařské vesnice Argentiera, kde se od
dob Říma až do šedesátých let těžilo
stříbro.
Dneska už je vše opuštěné a v
chátrajícím stavu,
místní zákony z nějakého důvodu
neumožňují na těchto
pozemcích další výstavbu a tak se sem
rekreační objekty a turisté ještě neprotlačili.
Cestou zpět jsme se chtěli zastavit na farmě, kde
prodávájí místní sýr.
Prašné cesty nás vedly kdoví kam, až
nám poradili v nějakém velkokvětinářství,
kam že to musíme vyjet. Farmář nás všechny
pozval do sednice a nabídl své sýry k
ochutnání. Dva druhy, oba ovčí, jeden
starší a druhý míň zralý.
Excelentní chuť si nás získala a tak jsme si
dohromady
koupili bochánek od každého, celkem pět kilo,   že si
uděláme sýrové orgie. Co by to bylo jíst
sýr bez vína a proto jsme si nechali poradit a dokodrcali
se k místnímu vinaři. Bodrý
upovídaný chlapík se ženou, oba odněkud od
Benátek, nám dal okoštovat svůj Cabernet a
Chardonnay. Vína byla vynikající, nabrali jsme od
každého po třech litrech, do GPSky zaznamenali souřadnice
vinařsví, to kdybychom se potřebovali dozásobit. Do kempu
jsme nakonec dorazili mnohem později, než byl původní
plán, a proto jsme jízdu na severovýchod do
Castelsarda odložili a shodli se, že si zasloužíme
pohodové odpoledne buď v kempu nebo na pláži. Naše
do růžova spálená bolavá těla se tomu ani v
nejmenším nevzpírala.
Castelsardo
čtvrtek, 5.7.
Stále teplota slabě nad dvacítku a čerstvý
vítr, proto jsme se rozhodli navštívit Castelsardo
na severním pobřeží Sardinie. Přivítaly nás
bílé hřebeny vln a červené praporky
zakazující koupání v moři. Podle průvodce je Castelsardo
známé svými košíkářkami a
vůbec rukodělnými pracemi. A skutečně, jeden obchůdek vedle
druhého nabízely proutěné a slaměné
výrobky, keramiku a suvenýry všeho druhu.
Ženská většina se zhlédla v korálích
a pestrých žabkách, pánksá menšina
marně hledala nějakou birrarii k uhašení žízně. Na
kopci jsme obešli tvrz, kolem chrámu Sv. Antonína a citadely,
strmými uličkami prošli kolem kostela Svaté Marie,
kde jsme zapálili několik svíček, až jsme nakonec dospěli
do samotné tvrze. Terasy jejího vršku
nabízely nádherný výhled na město a
okolí, ale museli jsme se téměř držet, aby nás
nesfoukly poryvy větru.
Na zpáteční cestě jsme naplánovali
další kešku, nejdřív jsme ale zastavili v
Le Bagne na pláži, abychom se na vlny podívali víc
z blízka. Nebyly sice tak vysoké, jako před lety na Costa
Verde, ale pobřeží bylo prošpikované útesy
a balvany, proto zřejmě zákaz koupání. Tak jsme si
jen nechali smáčet nohy a prckové se rochnili tůněmi ve skalách. GPS nás pak nasměroval do
vnitrozemí k městečku Ósilo, které se malebně
vršilo kolem hradu na kopci. Úzkou vlásenkou jsme
se pak téměř  dostali na místní
nejvyšší kopec se starým kostelíkem
Notre Santuário di Bonária. Kešku jsme
našli hladce a mohli se kochat kouzelným výhledem
do kopcovité a skalnaté krajiny kolem. Opět to byl jeden
z pokladů, který nás dovedl na báječné
místo, které bychom jinak stoprocentně minuli. Na
žádné dlouhé lelkování to nahoře ale
nebylo. Teplota v 750 metrech klesla na pouhých 17 stupňů a k
tomu prudký vítr, do auta jsme se vrátili poněkud
promrzlí. Sjezd prudkými serpentinami na dálnici k
Sássari způsobil slabším povahám
žaludeční nevolnost. Ženy si večer jakékoliv
strádání nahradily dámskou vyjížďkou
do Alghera. Když jsme je před půlnocí viděli
přicházet obložené taštičkami a balíčky,
vůbec jsem se nedivil, že v peněžence zbývá tak
akorát na ranní housku...
Koupání v Porto Ferro
pátek, 6.7.
  Hladina
moře v Algheru byla jak Tálinskej rybník a tak
jsme vyjeli na pláž v Porto Ferro, která se nám
zalíbila, už když jsme tam byli lovit první poklad.
Navíc je krytá od severu takže nehrozí vlny. To
jsme
si mysleli. Vystoupíme z auta a koukáme na metrové
vlny, na pláži červený praporek, plavčík
nám vysvětluje, že tam jsou mocné proudy, které by
nás snadno odnesly někam na moře. Hledat nějaké
jiné místo se nám už nechtělo a tak jsme se
plácli do stínu hlídkové věže. Děti si hned
začaly hrát s pískem, zatímco my kluci se nechali
fackovat od
vln u břehu. A říkaly: "Jenom tatínkové se můžou
koupat a chodit na pívo, my se musíme hrabat v
písku..." Jenomže proudy byly chvílemi skutečně
silné, voda tekla podél břehu jako řeka. Trochu
dál
na moři bylo vidět surfaře, jak se snažejí naskočit na
větší vlny. Nad pláží se zvedaly
pískové duny, písek tam byl
rozpálený jak plotýnka. Škoda, že
mě nenapadlo z auta vzít draka, stálý
vítr byl
na pouštění ideální. Na  zpáteční cestě jsme se opět stavili u našeho
vinaře. Nejsem si jistý, jestli ho naše
návštěva potěšila, protože jsme ho zcela jasně
probudili z jeho odpolední siesty. Ale na druhou stranu jsme
nabrali deset litrů a opět rukama nohama poklábosili. Po
odpoledním koupání jsme s dětmi
navštívili pizzerii vedle kempu. Malá
parková úprava s vodotrysky a plastikami před
restaurací byla ideálním hřištěm pro
všechny děti. I malý Vojtík se našel, když
zjistil, že dekorační pomeranče a citróny z mís
kolem palem se dají skvěle házet do
kašny...
Přejezd do Bodoni
sobota, 7.7.
 
Budík nás probudil po sedmé, abychom se stihli do
desíti sbalit. Pak násldoval přejezd do Bodoni, do kempu
Pedra e Cupa, kde jsme si zarezervovali druhou polovinu
dovolené. Cestou jsme měli dvě zastávky. Nejdřív
románský kostel s benediktýnským
klášterem San Pietro di Sorres. Tam Vojtíka kousla
do tváře včela a vypadal pak po zbytek dne jako Rocky Balboa po
osmém kole. Jen pár kilometrů na jih od San Pietro zůstal
poměrně zachovaný královský nuragh
Saint'Antine. Zevnějšku stavba vypadala dost nudně. Jakmile jsme
ale vstoupili do labyrintu kamenných chodeb, dvojitých
stěn a všelijakých komůrek, spadly nám brady
úžasem.
 
Na zbytek přejezdu jsme už žádné zastávky
plánované neměli. Serpentinami jsme vystoupali
téměř do tisíce metrů na průsmyk v Cantena del
Gocéano a najednou se hluboko pod námi objevila planina
Gocéano, skutečně jako oceán, s hřebeny Supramonte a
Monte Albo na obzoru. Mezi městečky Burgos a Bono se navíc na
skalním ostrohu tyčila zřícenina hradu Goceano a doplňovala tak
úžasnou vyhlídku. Jinak jsme se celou dobu motali
silničkami krajem kamenů, makchií, skalek a hlavně
nekonečnými háji korkových dubů. V kempu Pedra e
Cupa nás přivítaly do bíla rozpálené
bungalovy, kde se z nás řinul pot i při naprostém
nicnedělání. Hned jsme šli vyzkoušet
místní pláže, které lemují
celý Budonský záliv. Voda v moři se nám
zdála čistší a zároveň
teplejší, krásně jsme si navečer prosolili
tělíčka.
Koupání u Bodoni
neděle, 8.7.
Chtěli jsme zjistit, jaká jsou na západním
pobřeží místa ke koupání, jestli jsou
všechna taková jako pláž u kempu. Jsou.
Všude mraky Italů a aut zaparkovaných podél
silnic. Nakonec jsme zaparkovali v Santa Lucia a upíchli se na
pláž. Ta byla trchu volnější, ale zřejmě jen
proto, že právě začal čas obědů a siesty.
Mělká a
teplá voda se ale holčičkám líbila, čerstvý
vítr jsme tentokrát konečně využili i k
pouštění draků. Šnorchlování jsme
také vyzkoušeli, ale nebýt jedné
schované chobotnice, kterou jsme se snažili vyburcovat k
činnosti, nenabízel tady podmořský svět nic
zajímavého. Večer jsme dětem trochu prodloužili, protože
v deset hodin začínala u baru zábava se
zpíváním a tancováním pro děti. Od
nás se účastnila jen Alice, Klárku tenhle druh
zábavy zatím nezlákal. Nás taky ne.
Capo Testa
pondělí, 9.7.
 
Přestože je Capo Testa asi sto kilometrů daleko, na naše
doporučení jsme se tam dopoledne všichni vydali. V
poledním
žáru jsme se obložili taškami a slunečníky a
začali na mysu hledat místo, kde bychom se mohli zbytek dne
koupat. Hned na začátku se nám nabízely
kýčovité pohledy na tyrkysové zálivy,
malebné zerodované skalní útesy a mořskou
úžinu mezi
Sardinií a Korsikou. Bílé útesy kolem
Bonifaccia nám připomněly cestování po Korsice
před dvanácti lety. Stružky potu pálící v
očích nás donutily odložit náklad a hledat
plážičky nalehko. Nějaký místní pár
nám radil, že tady žádné kloudné
místo na ležení a koupání nenašel,
my se přesto nevzdali a asi po patnácti minutách
našli malou zátoku i s jakýms takýms
ležením. Do vody to bylo přes pár kamenů, ale odměnou
nám byly písčité tůňky s vyhřátou vodou,
které od moře oddělovala bariéra těsně pod hladinou.
Navíc se zátoka hemžila životem, různé rybky,
ráčkové v mušlích, krabi, všechno
dostupné i dětem s brýlemi. Možná to byl
právě atraktivní podmořský svět, který
holčičky donutil nasadit brýle, zadržet dech a ponořit se pod
hladinu. Od tohoto výletu jsme s potápěním
žádný problém neměli. I
šnorchlování
dál v moři bylo kouzelné. Dno se od útesů prudce
svažovalo do hlubin, podél skal se vyhřívala spousta ryb
a hlouběji byla vidět celá hejna, dokonce jsme narazili na
sépii, jak vlnivě proplouvá nad mořským dnem.
Stejně jako bizarní útvary skal nad vodou představovaly i
útesy pod hladinou zajímavou podívanou.
K večeru jsme se sbalili a začali hledat nějakou restauraci nebo
jídelnu, kde by měli nabídku ryb. Už to vypadalo, že
podniky otevírají až později v sedm hodin, ale v Porto Pozzo jsme objevili Pescherii, kde jsme si objednali
grilované mixy "La Peschiera" a pak jseště něco, co jsme
ve slovníku nenašli. Na mísách nám
přinesli grilované tygří a královské krevety různých
velikostí a barev, některé z nich ještě
vypouštěly sliz a chutnaly jako kondenzovaná
mořská voda. Po příjezdu do kempu jsme si raději
vydezinfikovaly žaludky pořádnou dávkou pálenky a zase máme na dlouhý čas vystaráno.
Capo Coda Cavallo
úterý, 10.7.
Weather.com hlásilo "windy conditions" a skutečně nás
ráno probudilo hučení větru v korunách stromů.
Poryvy byly tak silné, že na střechy bungalovů padaly
menší větvičky a prach vířil celým kempem.
Přehodnotili jsme plán, nasedli do aut a popojeli dvacet
kilometrů na sever na Capo Coda Cavallo, kde se měla schovávat
keška, potenciálně další FTFka. Na mysu na
kopci byl chvílemi vítr tak silný, že Alice
klopýtala. Až když jsme sešli níž k vodě a skryli
se v makchiích, dalo se dýchat líp. Coda Cavallo
má několik krásných pláží s
výhledem na ostrovy Tavolara a Molara.
My s sebou
plavky ale neměli, stejně byly dost vysoké vlny. Místo
koupání jsme se ve směru šipek v GPSkách
prodírali cestičkou mezi makchiemi až do malé
zátoky, kde byl na skalkách nad vodou poklad
schovaný. Bohužel jsme tentokrát
nejrychlejší nebyli, v červnu nám prvenství
vyfoukli nějací jiní Češi. K večeru jsme zkusili
zajít na pláž u kempu, na žádné
velké ležení to tam ale nebylo, prudký vítr
honil písek dětem do očí, případně nám dělal
jehličkové masáže. Není divu, že jsme byli
téměř jediní, kdo se v takovém počasí
vyvalil k moři. Jó, kdyby byly pláže pořád takhle
krásně prázdné...
Monte Albo
středa, 11.7.
 
V úterý večer přišla esemeska od Kopiny z Prahy,
že se Brandlům narodila malá Lea. Tak jsme otevřeli lahve s
vínem, pořádně ji zapili a středeční ráno
bylo tudíž trochu otupělé. Rozhodli jsme se to
léčit hosrkým vzduchem, sbalili do aut větrovky,
pevné boty a začali kroutit
volanty,   jak jsme vyjížděli
serpentinami od Siniscoly stále vzhůru k vrcholům Monte Albo.
Na
Cantoniera Guzurra byly nádherné rozhledy na
západní vnitrozemskou stranu a navíc mapa s
turistickými
cestami. Jedna z nich, třicetiminutový výstup na Jana
Pretu Arche, se nám zdála celkem přitažlivá.
Půlhodinové škrábání na hřeben s
Alicí za krkem byl skvělou detoxikační kůrou. Sice jsme
se vydrápali jen na nižší část hřbetu Monte
Albo , ale i tak rozhodně stály výhledy na na
okolní krajinu za námahu. Po dokončení přejezdu
jsme
byli opravdu kvalitně vykroucení, Ivča trpěla
regulérní mořskou nemocí, a tak jsme to
rozdýchávali na jedné z pláží v Cala
Liberotto nedaleko Orosei.
Golfo di Orosei.
čtvrtek, 12.7.
Budík nás vzbudil ve čtvrt na sedm. To abychom se stihli
připravit a dojet do přístavu v Cala Gonone dřív, než
odjedou veškeré okružní plavby podél
Oroseiského zálivu. Jízda do Cala Gonone byla
rychlá a příjezd velkolepý. To když nás
navigace odklonila od hlavní silnice, která vede skrz
centrum Dorgali, a místo toho nás vedla
úzkými zákrutami prudkými srázy
nad městečkem dolů do přístavu. Přijeli jsme právě včas na to vybrat vhodnou
společnost a dát si ranní kávu v
místním baru. O desáté jsme se v tlačenici
Italů nalodili, za remcání posádky
naskládalli na sedačky a konečně vyrazili z přístavu na
jih podél strmého pobřeží Golfo di Orosei.
První zastávka byla na kouzelné Cala Mariolu,
nevelké zátoce plné oslnivě bílých
oblázků a hradbou skal za hlavou. Tady opět holčičky
ukázaly, že se na Capo Testa naučily potápět s
brýlemi a tak si koupání na pláži dost
užívaly. I šnorchlování dál
podél pobřeží bylo skvělé, s jeskyňkami ve
skalních útesech a nádherně tyrkysovou vodou. Po
hodině a půl opět přirazila naše loďka, aby nás odvezla o
pláž dál na La Sorgente. Upíchli jsme se pod
vysokou skálu, kam už vršek vrhal stín, ale
svěží mořský vítr nás nutil zůstávat
na sluníčku.
Hlavně po vykoupání byla na kdekom
často k vidění husí kůže. Poslední zastávku
udělala loď na Cala Luna, největší a také
nejnavštěvovanější pláži v zálivu. A
bylo to znát. Hlava na hlavě, ve vodě nic
zajímavého, ve stínu pak už voda byla
nepříjemně studená. Jedinným zpestřením byl
průzkum zdejších jeskyní v pobřežních
útesech. Já s holkami zvládl dvě, které
jsou přístupné z pláže. K dalším   se
musí brodit vodou plnou kamenů a po prvním
krátkém pokusu jsem uznal, že si ani děti ani
foťák utopit nenechám. Doufali jsme, že se zmrzlinou v
bříšku holky na zpáteční cestě do kempu
usnou, ale místo toho juchali celou cestu a nám nezbylo,
než s nima jít na večerní slíbené
minidisco. Z posledních sil se pak dovlekly do postelí,
kde okamžitě usnuly, a přiznávám, že i já
zanedlouho po nich.
Relax
pátek, 13.7.
V pátek třináctého by se nic nemělo
přehánět a všichni se shodli na tom, že bude asi
nejlíp se pořádně vyspat a jen tak se poválet a
poblbnout na bodonské pláží. Benda byl trochu
nervozní z toho, že nemá nic připraveného na
výročí svatby, které na dnešek
připadá. Jakoby i děti měly všeho dost, nevyžadovaly
být neustále ve vodě a místo toho si raději
hrály v dunách. Beztak se opět zvedl vítr a na
budkách pobřežních hlídek zazářily
žluté vlajky. Odpoledne si do moře holky vlezly jen jednou,
jinak si našly svoji vlastní zábavu. Navečer jsme
pak všichni opustii kemp a vyrazili do Bodoni najít
nějakou pizzerii, gellaterii a vůbec co nás trkne do nosu,
abychom se co nejdůstojněji rozloučili se sardinskou dovolenou. Zdařilo
se, večeře v deset, zmrzlina v jedenáct a děti
usínají před dvanáctou. Zdá se, že se
nám nakonec středozemský režim dostal do krve...
|
|
